Martina a David – Expedice Afrika 2007 – ztracený deník
(Zde možno stáhnout celý deník ve wordu i s několika fotografiemi)
Úvod
Náš deník z cesty po Africe vznikl jako kompilát toho, co jsme v průběhu naší cesty stihli publikovat na internet, z toho co jsme psali v emailech domů a toho, co jsme vylovili z našich hlav dva až tři týdny po návratu. Proto je část psána v přítomném čase a část v minulém. Část jsem psala já, část psal David. Obvykle lze dobře poznat, co jsem psala já (já samozřejmě píšu více méně spisovně) a co David (a to i když občas něco psal jakoby v mé osobě).
Naší cestu po Africe jsme vymysleli 5 týdnů před odjezdem. Byl to šibeniční termín, ale nám nic jiného nezbývalo, abychom se vešli do Davidovy dovolené a využili červencové státní svátky. Všechno to začalo tak, že po návratu z Íránu se nám „někam“ chtělo a nevěděli jsme kam. David reinkarnoval zájezd, na který jsme se dívali do jednoho katalogu před více než rokem, a který jsem tehdy kategoricky zamítla. Šlo o cestu pod stany z Johannesburgu do Nairobi, během kterého byla třídenní cesta na kánoích po řece Kafue a jiné ošklivosti. Přestavovala jsem si všechny ty africké pavouky, hady a další havěť a opravdu se mi tam nechtělo. Rozhodli jsme se ale zjistit si o tom více informací a jaké jsou další možnosti. Nakonec jsme s pomocí místní pobočky Ruefa Reisen a pana Vilímka našli zájezd pořádaný jihoafrickou cestovkou Nomad Adventures, který se nám svým itinerářem opravdu líbil a časově perfektně vyhovoval. Koupili jme si zájezd a zamluvili letenky s odletem už jeden týden před začátkem zájezdu. Do tohoto časového okna jsme chtěli vtěsnat cestu někam za gorilami nebo – pokud by to nevyšlo – do některého národního parku v Keni.
Museli jsme zařizovat víza do Botswany a Namíbie. Jenom vyřídit jedno každé z nich je obvykle práce na měsíc a nám zbývaly 4 týdny do odletu. Využili jsme proto služeb CK Marco Polo a konkrétně paní Papežové. Mezitím jsme našli přes internet africkou cestovku na cestu za gorilami, která nám byla schopná pomoci s vízy do Rwandy. Museli jsme podstoupit několik návštěv v centru cestovní medicíny a nechat se očkovat na všechno možné. A čekalo nás mnoho dalšího plánování, zařizování a nákupů.
Toť asi vše na úvod pro pochopení některých souvislostí v deníku. Více informací o různých zařizováních ze dnů před odjezdem lze najít v několika článcích na mých stránkách v rubrice „Události všedních dnů“ .
D1 – Cesta do Nairobi – Sobota 30.6.2007
Naše cesta nezačala moc slavně. Už z Prahy nebyly v letadle do Amsterdamu místa vedle sebe. Naštěstí se nám podařilo v letadle přemluvit jednoho samotáře, ať si jedno místo s námi vymění. V Amsterdamu jsme sice přistáli 4 hodiny před odletem, ale ačkoliv jsme okamžitě šli na transfer přepážku, žádná volná místa vedle sebe už volná nebyla. Nabídli nám pouze dvě za sebou a to ještě uprostřed. To tedy byla představa, strávit osm hodin cesty mezi dvěma cizími lidmi. Fuj. Naštěstí, když jsme nastupovali do letadla, tak jsme si na přepážce požádali, jestli by přece jen nebyly místa vedle sebe a dvě se našly. Já jsem samozřejmě žádala i na jiných místech a to o to, aby jsme seděli úplně sami. Zdálo se to jako trochu utopie, vzhledem k tomu, že nám řekli, že letadlo je plné, ale já jsem pevně věřila.
Letadlo patřilo společnosti Kenya Airways (Nespadlo jim náhodou nějaké letadlo v květnu?) a bylo obrovské – Boeing 777, 3+3+3 sedačky vedle sebe. Nejdříve to vypadalo, že opravdu budeme sami. Slečna, co měla sedět u okénka, si sedla do prostřední řady ke svému příteli a zasedla tak místo nějakému starému pánovi. Toho letušky zatím posadili dozadu, než slečna našla lístek. Ta se pak přestěhovala k nám, ale ten pán zůstal sedět někde vzadu, takže vedle jejího přítele bylo volno. Ovšem na přesedání již bylo pozdě, letadlo právě startovalo.
Let měl trvat osm hodin, v sedm ráno jsme měli být v Nairobi. Již od vzletu jsme na obrazovkách před námi mohli pozorovat naši polohu včetně dalších informací jako je venkovní teplota, čas, nadmořská výška apod. Asi po 45 minutách letu jsme na obrazovce viděli, ze letadlo to najednou začalo točit nad Atlantský oceán, což nevypadalo na nejkratší cestu do Keni. Za chvíli se ozvalo hlášení, že máme drobné technické problémy a musíme se vrátit do Amsterdamu. Jenže! Letadlo to stočilo na sever, přeletělo Amsterdam a pokračovalo dál směrem nad moře. Jelikož jsme seděli nad křídlem, měli jsme perfektní výhled na to, jak letadlo vypouští palivo. A že ho spotřebuje na takový let. No, nejsme příliš obeznámeni s procedurami nouzového přistávání a tak v nás tahle akce moc důvěry nevzbudila. Proč asi vypouštíme palivo? David hned sypal teorie, že asi budeme přistávat buď do moře nebo bez koleček na pěně a tak se to asi musí vypustit z bezpečnostních důvodů – mooooc uklidňující. Asi byl z toho také přešlý, protože ho pro tentokrát nenapadlo se se mnou loučit a říkat mi, jak mě měl moc rád, a že skoro jako maminku – to bývá v podobných krizových situacích jeho oblíbené.
Měli jsme opravdu strach. A kdyby alespoň něco uklidňujícího hlásili, ale všechny letušky zmizely hned, jak se začalo letadlo točit a reproduktory až na to jedno hlášení byly úplně hluché – také moc uklidňující. Naštěstí se velké drama nekonalo, po vypuštění většiny paliva se letadlo nad mořem otočilo zpátky směr Amsterdam a přistálo úplně normálně. To byla úleva. Teď co bude dál – máme vystoupit, přestoupit, už se nám ani nikam moc letět nechtělo. Jenže se objevily do té doby schované letušky a prý máme počkat. Po chvíli hlásily, že je problém s tlakem v kabině, a kdyby letadlo pokračovalo ve stoupání, vypadly by kyslíkové masky, a že se to pokusí místní inženýři opravit. Slečna vedle nás se mezitím vrátila ke svému milovanému a my jsme tedy měli sami pro sebe 3 sedačky včetně místa u okénka – přesně jak jsem si to přála. Za to tam nahoře moc děkuji, ale zas tak jsme na těch místech nelpěli, takže příště prosím, když nebudou, tak se nic neděje.
Na letištní ploše jsme trávili čas až do půl druhé ráno. Krátili jsme si čas popíjením whisky, co si David koupil na letišti a i já, zapřisáhlý abstinent, jsem se přidala. V půl druhé jsme se opět rozletěli a zbytek letu proběhl v klidu.
D2 – V Nairobi – Neděle 1.7.2007
V Nairobi jsme přistáli s 3 hodinovým zpožděním v deset hodin ráno. Na letišti na nás čekalo auto z cestovky Nairobi Backpackers, u kterých jsme si dopředu zamluvili přes internet dvoudenní výlet k jezeru Nakuru. Bohužel se ukázalo, ze jsme dorazili příliš pozdě a na tuto destinaci se už odjelo. Ani nám to v ten moment nějak příliš nevadilo, byli jsme dost unavení a tak jsme si objednali na další den jednodenní výlet k bližšímu jezeru Navasha a jeli se ubytovat/zdřímnout do hotelu. Odpoledne jsme pak rozhodli zajet poobědvat do restaurace Carnivori (masožravec), která je v průvodci velmi doporučovaná a známá tím, že je tam možné jíst (sněz, co můžeš) maso všech možných zvířat, přes zebry až ke krokodýlům.
Bohužel jsme tam byli moc brzy, tohle maso se podávalo až od sedmi večer a nám se rozhodně nechtělo čekat. Dali jsme si to, co zrovna měli, což byl veliký mix grill klasického hovězího, vepřového, kuřete a pštrosa. Bylo to moc dobré. Noc proběhla dobře, byli jsme pořád ještě unaveni a tak jsme spali od osmi večer až do osmi ráno.
Oficiální název: Keňská republika
Hlavní město: Nairobi
Počet obyvatel: 31,6 mil
Nezávislost od: 12. prosince 1962
Měna: keňský šilink (K Sh) =100 centů
Úřední jazyk: angličtina, svahilština
D3 – Národní park Hell’s Gate – Pondělí 2.7.2007
Po snídani si nás podle plánu vyzvedlo auto Nairobi Backpackers a vyrazili jsme směr jezero Navasha a národní park Hell`s Gate. Cesta vedla zpočátku po „dálnici“, která spojuje Nairobi s Kampalou v Ugandě. Naším průvodcem a zároveň řidičem byl Gerard, velmi milý a mladý černoch. Učil nás chvíli swahilsky a pak jsme si povídali o všem možném, jako například kolikrát už měl malárii atd. Vrcholným zážitkem byla policejní kontrola. Ještě v Nairobi jsem se ptala Gerarda, jestli si mám vzít bezpečnostní pásy – prý není nutné a navíc stejně nešly zacvaknout. Pak nás na dálnici odmával policajt a už to jelo. Jak to že nemáme pás a že půjdeme k soudu a že v Keni neznalost zákona neomlouvá atd. Pořád dokola asi 10 minut. Byl ozbrojený, hodně ošklivý a opravdu hodně nepříjemný a navíc se ho Gerard evidentně bál a nijak se nás nezastával. Po 10 minutách si zavolal Gerarda ven, ten pak k nám došel pro 10 dolarů a k soudu jsme nemuseli. Po zbytek cesty jsme ale raději jeli s přehozenými pásy přes sebe, aby to vypadalo, jako že je máme.
Další zážitek z cesty byla zastávka u benzínové pumpy na toaletu. Jen jsem otevřela dveře, ale nebyla jsem dost rychlá zavřít je. Pak jsem si šla dobrovolně dřepnout nad žlábek na pánském záchodku. Tenhle záchod jednoznačně vyhrál soutěž o nejhorší záchod z celého zájezdu.
Asi po 80km jsme odbočili z dálnice na panoramatickou cestu k parkům. Chvílemi to byl dost offroad a krmení prachem. Začala se ale objevovat zvířata. První jsem viděla já zebry a David byl naštvaný, že mám dva body. Pak jsme viděli žirafy a pak už jsme jeli kolem jezera Navasha. V národním parku Hell’s Gate je možné chodit pěšky, protože tam prý nejsou nebezpečná zvířata. Průvodce Lonely Planet tvrdí trošku něco jiného, lva jsme ale nepotkali a tak tomu stále věříme. Viděli jsme žirafy, paviány, zebry a antilopy. Pak jsem šli na dvouhodinový trek do „pekelné“ soutěsky. Dostali jsme na to speciálního průvodce. Překonávání některých vodopádů bylo pro mě (mrzáčka se zlomenou páteří) dost děsivé. Představte si ruce na jedné skále a nohy na druhé do rozporu, pod vámi dva metry hloubky a nad vámi vodopád. No zvládli jsme to, ale stačilo mi to. Hlavně když nám náš průvodce řekl, že si zrovna tam před 14 dny nějaký Američan zlomil páteř.
Když jsme u těch úrazu, tak jsme se taká Gerarda v autě ptali, jestli nemá nějakého kamaráda, co ho sežral lev (trochu z legrace, trochu vážně). No kamaráda neměl, ale prý dva japonský turisti na líbánkách se chtěli z blízka vyfotit se lvem. No a bylo po líbánkách. Jo ti japonský turisti…. Jinde prý zase jezdili na kolech mezi buvolama – tentokrát to sice přežili, ale v nemocnici.
Pekelnou soutěsku jsme tedy zvládli bez úrazu. Musíme se doma podívat, prý se v této soutězce natáčely nějaké scény z filmu Tomb Raider II s Angelinou. Po prudkém výstupu ze soutěsky jsme dorazili do malinké vesnice pravých Masajů. Masajové tušíc nějaké dolary v našich kapsách se opravdu snažili. Rozdělali oheň dřívky, zazpívali nám a zatancovali a ukázali nám jejich hliněnou chýši zevnitř, takže jsme neváhali přispět na jejich školu. Je ale pravda, že pohled na asi 4 letou dívenku, která má na obličeji větší než malé množství much, vyvolá silný pocit charitativních potřeb.
Bylo pozdě odpoledne, my jsme celý den nic nejedli a tak jsme jeli na pozdní oběd přímo k jezeru Navasha. Po cestě jsme minuli záchranou stanici „Elsamere“, kde dříve žila Joy Adamsová známá zfilmovanou knihou „Born free“ o lvici Elze. K obědu byl vepřový steak a hranolky a pivo Tusker. Kousek nad našimi hlavami si hrály černobílé opice guerézy a my jsme měli pocit, že jsme v Africe. Po večeři jsme se šli podívat k jezeru, ve kterém žije hodně hrochů – žádného jsme ale pořádně neviděli a tak jsme čekání až vylezou z vody po chvíli vzdali, zejména když se blížil západ slunce a sílilo komáří bzučení. Pak už jenom cesta zpátky do hotelu, rychle na internet napsat, že jsme viděli žirafy, rychle přebalit jeden baťoh do Rwandy a brzy spát. Ještě než jsme šli spát, David šel na recepci domluvit taxíka na druhý den, uschování zavazadel po dobu, co budeme ve Rwandě a uschování věcí v trezoru.
D4 – Cesta do Rwandy – Úterý 3.3.2007
Tento den také nezačínal nejlépe. Po asi 20 minutové cestě taxíkem jsme v 6:00 ráno dorazili na letiště, jenže rentgenová kontrola zde probíhá hned ve vstupních dveřích a tak jsme byli nuceni dalších 20 minut čekat jen na vstup do letiště a pak dalších 20 minut ve frontě na přepážce Kenya Airways.
Cestu do Rwandy jsme si zajišťovali dopředu z domova. Hledali jsme nejlepší (a nejlevnější) cestovku, která by nám dokázala zajistit výlet za gorilami. Gorily je v tuto chvíli možné bezpečně trekkovat buď v Ugandě nebo ve Rwandě, trekkování je ale přísně kontrolováno a omezováno jednak počtem povolení a také cenou jednodenní povolenky (500 USD v peak season). Co se týká cesty z Nairobi, Uganda je asi o 20% levnější než Rwanda, jenže měsíc dopředu byly již všechny povolenky v Ugandě zamluveny a tak na nás zbyla Rwanda. Našli jsme si několik cestovek, udělali menší výběrové řízení a vybrali Magic Safaris. Cena relativně dobrá, perfektně se s nimi komunikovalo a tak jsme si koupili zájezd od nich. Itinerář zájezdu jsme si sami navrhli tak, aby to vyšlo na počet dní, které jsme měli k dispozici. Tak nějak jsme splácali dohromady to, co jsme vyčetli v Lonely Planet a viděli v itinerářích jiných cestovních kanceláří.
Na „check-in“ přepážce Kenya Airways jsme jim předložili emailové potvrzení, že máme letenku zaplacenou. Něco takového zřejmě ještě nikdy neviděli. Putovali jsme od jedné přepážky k druhé, vždycky si to přečetli, zakroutili hlavou a poslali nás dál. Když už nezbyla žádná přepážka, napadlo je poslat nás na jejich „sales desk“, který byl mimo letiště.
Na letiště jsme přijeli 2 hod před odletem, v tom momentu zbývala do odletu v 8hodin méně než hodina. Já jsem se rozhodla počkat v letištní hale se zavazadlem, aby pak nazpátek šel pouze jeden z nás – bez zavadla by to nemuselo trvat tak dlouho. Po pro mě nekonečném čekání (t.j. asi 20min) David přiletěl rudý vzteky a chtěl po mě peníze. Magic Safaris zamluvili jednu z letenek správně na mé jméno a druhou nesprávně na kombinaci mého křestního jména a Davidova příjmení. Změnit to mohl jedině zadavatel t.j. někdo z Magic Safaris. Takže jsme kupovali další letenku. Naštěstí, v době kdy jsem čekala na Davida došlo k úpravě odletu našeho letadla, zpoždění o 2 hodiny a tak jsme to v pohodě stíhali. Nečekaný výdaj nám ubral na dobré náladě a nezbývalo nám než se utěšovat, že snad dostaneme tuto letenku proplacenou od Magiců.
Letadlo nakonec mělo téměř 3 hodiny zpožděni a navíc mělo mezipřistání v Bujumbuře (hlavní město Burundi) a už vůbec nemůžu říci, že by bylo bez turbulencí (nad Burundi byla slušná bouře).
Po přistání následovala imigrační procedura. Měli jsme sice vízum předjednané přes cestovku, podle informací o ministerstva jsme ho ale měli mít zajištěné dopředu, což jsme nestihli kvůli vyřizování víz do Botswany a do Namibie. Další stresující zážitek v už tak stresovém dni.
V hale na letišti v Kigali na nás čekal náš nový průvodce Jean Marie s jedním bossem z agentury. Vysvětlili jsme jim problém s letenkou, oni si ji ofotili a posílili naši naději ujištěním, že to budou řešit.
Hned z letiště jsme se vydali na cestu směr Butare s naším řidičem/průvodcem, který sice neuměl příliš dobře anglicky, vždycky jsme se ale nějak domluvili. Rwanda bývala belgická kolonie, takže tady většina lidí – pokud mluví nějakým cizím jazykem – tak mluví francouzsky. Svým způsobem bylo dobře, že anglicky příliš neuměl, měl totiž ve zvyku při odpovídání na dotazy dívat se zpříma do očí, za jízdy to znamenalo otočit hlavu o 180 stupňů a to není bezpečné ani na D1, natož pak na rwandských cestách.
Po cestě jsme navštívili královský palác obývaný rwandským králem až do roku 1931. Byly to takové velmi prosté a malé chýše z bambusu, rozhodně nenaplňoval představu, kterou vyvolává termín palác. Tam jsme mluvili s průvodcem, který uměl celkem obstojně anglicky a ten nám něco řekl ke genocidě, která se odehrála ve Rwandě v roce 1994.
Genocida trvala 100 dní a přišlo při ní o život přes milión lidí převážně Tutsiů. Dělení na Tutsie a Hutui si vymysleli kolonizátoři. Brzy po kolonizaci Rwandy zjistili, že v zemi jsou různá etnika, která se odlišují vzhledem a věřili, že i inteligencí. Rozhodli se podporovat podle nich inteligentnější Tutsie, kterých bylo méně. Těsně před ukončením kolonizace v roce 1961 ale obrátili a vládu předali do rukou Hutů. Byla to vláda nedemokratická, vláda jedné politické strany. Od té doby začala perzekuce Tutsiu, která kulminovala okolo roku 1990. V té době část Tutsiů opustila Rwandu, zformovala armádu (RPF) a s ideou demokratizace podnikala gerilové nájezdy do Rwandy. Mezitím vládnoucí strana začala plánovat konečné vyřešení problému s Tutsii a trénovat utajenou armádu „Interhamwe“. V té době bylo ve Rwandě několik francouzských a belgických jednotek pod záštitou OSN. V březnu 1994 zabili zřejmě radikální Hutuové 10 belgických vojáku, načež belgická vláda nařídila jejich stažení a tím se uvolnil prostor pro genocidu. Spouštědlem genocidy bylo sestřelení letadla s prezidenty Rwandy a Burundy raketou země-vzduch těsně před jejich přistáním v Kigali. V 20:15 sestřeleno letadlo, ve 21:30 začala genocida. Ačkoliv sestřelení pravděpodobně udělali Hutuové, okamžitě za to obvinili Tutsie. Sdělovací média začala volat po zabíjení, postavili se zábrany na silnicích, Interhamwe začala obcházet dům od domu. K zabíjení se připojili obyčejní lidé. Při genocidě byli lide rozsekáváni mačetami a pohřbíváni za živa. Náš průvodce, Jean Marie (Tutsie) přišel při genocidě o celou rodinu, bylo mu 15 let. Po genocidě zůstalo 800 tisíc sirotků a podle některých odhadů jen pár desítek tisíc Tutsiů, prostě hrůza. Genocida je dodnes bubák, který straší všechny a ukrývá se v každém stínu.
Ale zpět k optimističtějším věcem. První den jsme z Butare dojeli do národního parku Nyungwe, kde jsme měli naplánovaný na druhý den ráno stopování šimpanzů. Cesta byla dost hrozná, mlha, déšť, výmoly na silnici. Minuli jsme čerstvý a úplně rozbitý náklaďák a sami jsme při jednom smyku jen tak tak zůstali viset na kraji prudkého srázu. Po vymetení jednoho výmolu se něco divného událo s naším autem a jen se štěstím jsme dojeli. Ubytování jsme měli zajištěné v Gisakura Guest House. Bylo to tam poměrně skromné ubytování, přesto zdaleka nejluxusnější stavení v tamních končinách. Náš pokoj byl malý, prakticky dvě postele s moskytiérou, žádná vlastní koupelna a všude komáři, kteří Davida slušně seštípali na nohách. Dostali jsme večeři a šli opět brzy spát.
Oficiální název: Rwandská republika
Hlavní město: Kigali
Počet obyvatel: 7,8 mil
Nezávislost od: 1. července 1962
Měna: rwandský frank (RF) =100 centimů
Úřední jazyk: francouzština, rwandština
D5 – Trekování šimpanzů – Středa 4.7.2007
Ráno jsme vstávali v šest a připojili se ke skupině dvou Kanaďanů (otec ~45 a syn tak 10 let) a jednoho Nora (jejich příbuzný, 16let). Naše auto se opravdu včera rozbilo. Přes noc nám měli přivézt z Kigali nové, ale nějak to nestihli a tak nás k sobě přibrala tahle norsko-kanadská partička. Přidal se k nám domorodý stopař a jeli jsme asi hodinu terénním autem po cestách necestách, ale téměř pořád hlubokým bahnem. Po cestě jsme míjeli domorodé vesnice a dívali se, kdo má boty a kdo ne (valná většina neměla). Zaparkovali jsme na takovém malém parkovišťátku, dostali hole na chození, zastrkali nohavice do ponožek kvůli mravencům a vyrazili v hodně rychlém tempu. Trekování šimpanzů bylo výborné. Najít je trvalo asi půl hodiny a cesta tam byla téměř pořád z kopce. Šimpanzi jsou plachá zvířata, byli většinou v korunách stromů a nám se nepodařilo k nim přiblížit na méně než 20 metrů, přesto jsme něco málo nafotili i natočili.
Byli jsme poměrně ve velké nadmořské výšce přes 1700 metrů a prales kolem nás byl dost neproniknutelný. Šimpanzi strašně řvali, ale jinak moc aktivní nebyli. Téměř pořád se cpali listím vysoko ve stromech. Kromě nich jsme viděli ještě další opice, zejména kočkodany. Průvodce nám řekl, že kočkodani se rádi zdržují v blízkosti šimpanzů, i když občas šimpanzové žerou jejich mláďata. Šimpanzů se totiž bojí paviáni, kteří jsou pro kočkodany mnohem více nebezpeční.
Celý trek trval přes dvě hodiny a po jeho skončení nás Kanaďan odvezl zpátky do našeho penziónu. Po cestě jsme si s ním povídali. Ve Rwandě žil asi rok s manželkou a tím synem a pracoval zde pro nějakou charitativní organizaci. Prý v Kanadě vydělával slušné peníze, pak ale zbilancoval svůj život a rozhodl se, že by chtěl udělat ještě něco dobrého a tak skončil nečekaně ve Rwandě. Měl pevnou víru v to, že Rwanda se z genocidy vzpamatuje a bude žít normálním životem. Říkal, že rozumí tomu, jak se mohlo stát, že se do zabíjení zapojili téměř všichni obyvatelé. Lidé ve Rwandě – podle toho, jak je poznal – mají ovčí povahu a respekt z autorit. Když jim autorita řekne „udělej tohle“, tak to prostě udělají. Rozhovor s ním byl velmi zajímavý.
U penzionu na nás už čekalo naše nové auto (s ugandskou státní poznávací značkou) a po rychlém obědě v penzionu jsme vyjeli směrem k jezeru Kiwu, kde jsme měli strávit další noc. Cesta byla opět dost drastická, trvala 4 hodiny a místy to bylo fakt o strach, jestli buď neurveme kolo nebo se s námi neurve sráz nebo nezůstaneme zapadlí v bahně. Dopadlo to dobře a my jsme dorazili k jezeru a do poměrně pěkného hotelu Bethany Guest House v městě Kibuye, kde jsme se ubytovali.
Večer jsme strávili v restauraci povídáním si s Jean Mariem o Rwandě a jejích lidech.
D6 – Jezero Kiwu – Čtvrtek 5.7.2007
Další den ráno jsme po snídani v 9 hodin měli vyjet motorovou lodí přes jezero Kiwu, zatímco Jean Marie vyjel už v 6 ráno autem, aby to stihnul objet než tam dojedeme. Loďka měla ale více jak hodinové zpoždění a tak jsme si krátili čas sluněním. Konečně jsme vyjeli, loď jela poměrně rychle, ale nebyl to žádný extra zážitek. Náš kapitán si s námi moc nepovídal, střídavě vyléval vodu z lodi a střídavě doléval benzín a ve vzduchu byla cítit nervozita, zda vůbec dojedeme. Když jsme potkali po cestě nějakou loď, něco s nimi komunikoval. Pochopili jsme, že má sice benzín, potřebuje ho ale namíchat s olejem a ten nemá. Pak zajel ke břehu do nějaké vesnice. Rychle jsme zacvakali foťáky fotíc sbíhající se děti a ještě rychleji jsme následně ty fotoaparáty schovali, jen co jsme se přiblížili jim na dosah. Náš kapitán zmizel do vesnice shánět olej a my jsme zůstali sedíc v lodi obklopeni houfem alespoň 20 domorodců. Koukali na nás, něco si povídali a my jsme se necítili úplně bezpečni. Měli jsme u sebe docela dost peněz, kameru, fotoaparát, … oni neměli téměř nic … kdyby si chtěli pro nás sáhnout, nikdo nás už nikdy nenajde a oni si budou žít moooc šťastně. Bubák nás naštěstí jen strašil v hlavě, nic se nám samozřejmě nestalo, náš kapitán se vrátil za 5 minut s kanystrem oleje a šťastni jsme odjeli. Asi je to nespravedlivé vůči těm lidem a tak se jim teď za naše pocity omlouváme. Na rozdíl od Asie nás ve Rwandě provázel spíše pocit soustavného neklidu. Neklid pokračoval i po zbytek cesty lodí, kdy jsme měli sice hodně oleje, ale přes průhledný kanystr jsme mohli pozorovat jak nám dochází pro změnu benzín. Stačilo to, takže docela úleva, když jsme vylezli z lodi na pevninu.Asi po 10 minutách chůze jsme se potkali s Jean Marie.
V městečku Gisenye, kde jsme přistáli, jsme zašli na výborný oběd a po něm pokračovali autem do Národního parku vulkánů, kde žijí naše gorily. Vulkány jsme neviděli, byly v mlze, bylo hodně vlhko a mžilo. Po cestě jsme míjeli mnoho místních lidí – již dříve jsme si všimli, že ve Rwandě je zvykem chodit po silnici, kde jezdí auta (ono těch aut zase tak moc není). Většina žen používá hlavu k nošení čehokoliv, co se dá unést. Malé děti bývají umístěny v šátku na zádech a někdy dítě, které nese jiné dítě na zádech, je jen o málo starší než to nesené.
Ubytování bylo zajištěno v Mountain Gorilla Nest Lodge – moc krásném a romantickém hotelu, který měl i vlastní golfové hřiště. Místo v hotelu bylo rezervované pouze pro nás, Jean Marie musel jet přespat někam do vesnice. Večeře byla formou bufetu a hned po ní jsme šli spát, protože zítra nás čeká vstávání v 5 ráno. Pro jistotu jsme natáhli 2 budíky, to by byla hrůza zrovna zítra zaspat.
D7 – Trekování goril – Pátek 6.7.2007
Nezaspali jsme. Nasnídali jsme se a s Jean Mariem, který na nás už čekal, jsme se jeli do kanceláře národního parku. Byli jsme tam ten den první. Vyplnili jsme nějaké papíry, podepsali, že to děláme dobrovolně a na vlastní nebezpečí a čekali, až nám přiřadí skupinu goril.
V národním parku vulkánů žije 10 skupin goril, k 7 skupinám chodí turisté, 3 skupiny se využívají pro vědecké účely. K jedné skupině jde max 8 turistů, na jeden den se vydává 40 povolenek. Není zaručené, že turisté gorily uvidí. Udávaná pravděpodobnost najít gorily je okolo 85%. Pokud je ale hustá mlha, obvykle máte smůlu. Park se samozřejmě snaží, aby turisté byli spokojení a tak ještě za tmy vysílá stopaře najít gorily = ti pak pomocí vysílaček navádí skupinku s turisty.
Čekání na zařazení do skupin jsme si krátili čtením místní nástěnky. Jsou tam různé zajímavé informace (např. že Bill Gates tam byl v květnu 2006) a také statistiky návštěvnosti podle zemí. Za rok 2006 tam z Tschechoslovakia byli 2 návštěvníci. Před odjezdem jsme na YouTube viděli nějaké české video s gorilami z Rwandy – že by to byli oni?
Pak si nás svolali a bylo to. Byla nám přidělena skupina goril Susa – největší skupina a také zřejmě nejznámější díky filmu „Gorily v mlze“ se Sigourney Weaver, ve kterém si tato skupina goril také zahrála. Známý film který byl natočen v roce 1986 na motivy stejnojmenné knihy Diany Fossey. Fosseyová studovala gorily v tomto parku po dobu 18 let než zde v roce 1985 našla ve věku 53 let smrt po zásazích mačetou. Její hrob leží uprostřed hrobů goril, hned vedle Digita, její oblíbené gorily, která rovněž zemřela násilnou smrtí. Okolnosti její smrti nebyly nikdy zcela objasněny. Na jejím hrobě je nápis „Nikdo nemiloval gorily více než ona“.
Nevýhodou skupiny Susa je, že je poměrně vzdálená a tedy najít je není nejlehčí. Když jsme vyjížděli z centrály, informace byla, že stopaři je zatím ještě nenašli. Naše skupina sestávala kromě nás ještě ze 2 Angličanů ve věku přibližně 50 let, dále 2 mladých Angličanek a jeden americký páreček. Nejdříve jsme jeli v řadě asi hodinu každý svým autem (tj. my s Jean Marie) a to do té doby, dokud to ty 4×4 auta zvládali. Bylo mokro a bahno a tak auta ve stoupání na vulkán odpadla poměrně brzy. Jen co jsme vylezli z auta, hned jsme byli obklopeni skupinkami dětí. Šly s nám po cestě pár set metrů až k místu, kde se k nám připojila ozbrojená ochranka (2 elitní vojáci) – prý aby nás chránili, kdybychom narazili na pytláky nebo bůvoly. Byli jsme v nadmořské výšce okolo 3000metrů. Výstup byl dost strmý, šlo se ale poměrně pomalu a s častými zastávkami. První hodinu stoupání jsme šli pořád mezi chýšemi a políčky kukuřice. Starší Angličané rozhodně nevypadali připraveni na horský trek, spíše na diskotéku. Prý s tím nepočítali, byli služebně v Kigali a tak nějak si to zařídili na poslední chvíli. To my jsme byli vybaveni dokonale včetně pracovních rukavic z Baumaxu na prodírání se hustým porostem. Skončily známky obydlenosti a pokračovalo se další půlhodinku vzhůru otevřeným terénem až k valu z kamení, za kterým začínala džungle. V tomto momentu jsme dostali informaci, že stopaři již gorily našli a byli jsme vyškoleni jak se chovat. Nemáme se dívat gorilám do očí, nebouchat si v hruď, neprat se s nimi, vyhýbat se křovím a píchákům, pozor na jiná zvířata atd. Připojili se k nám další dva vojáci a výstup pokračoval další hodinu vyšlapanou stezkou v džungli, kterou prosekával mačetou jeden z našich bodyguardů. Pak jsme dorazili ke stopařům. Museli jsme si odložit všechny baťohy, vody a hole. Are you ready? Ne, nebyli jsme ready. Neviděli jsme je, ale slyšeli. Byly to úplně jiné zvuky, než vydávali šimpanzi. Maximální napětí, tak jdeme na to. Po asi 20 metrech jsme došli na mítinku tak 10x10metrů. Šok. Opravdu tam byly a kolik! Skupina Susa má 36 členů, 4 „silverback „ samce se stříbrnými zády, několik „blackback“ dospívajících mladíků a spoustu samiček a dětí. Také jedna dvojčátka stará asi jako Moja, prý vzácný úkaz, protože ve volné přírodě starat se o 2 novorozence zároveň je nesmírně těžké. Na té mítince byla snad celá skupina. Jenže hned z kraje hlavní silverback nenesl naší přítomnost příliš dobře. Nejspíše za to mohl David, byl z naší skupinky subtilních dívek nejmohutnější a tak si 200 kilový Silverback vybral jeho (fair play). Postavil se, zabušil si do hrudi, a s řevem se rozeběhl na něj (Ano, tyto věty psal opravdu David,jak snadné uhodnout, že?). Naštěstí kousek před ním to uhnul do křoví. Všichni včetně vyplašeného Davida jsme na radu průvodce stopaře sjeli k zemi a hráli ponížené. Následně vůdce odkráčel z mítinky a bohužel za ním celá skupina. Ani nám nestačili pořádně zapózovat na skupinové foto. My jsme pokračovali hustou džunglí za nimi, všechny najednou pohromadě jsme už ale neviděli. Pozorovali jsme, jak si hraje (klasická česká hospodská rvačka) jeden blackback brzy-silverback s jedním mladíkem a jak si gorilí děti hrají v koruně stromů. Pod jedním se prolomila větev a spadl alespoň z 5 metrů na zem – evidentně mu to příliš nevadilo. Sledovali jsme, jak se gorilí samička láduje bambusem a pak jsme znova narazili na vůdčího silverbacka. Zase jsme si na pokyny průvodců, kteří vydávali takové divné skřeky (prý gorily uklidňují), zacouvali do porostu. Tentokrát silverback popadl poměrně velkou asi 15kg větev a hodil ji naším směrem – netrefil (Honza Železný by mu ukázal, jak se správně hází). Hrdě kolem nás přešel a ani se neotočil. Pokračovali jsme kousek džunglí a na další mítině nám konečně pořádně zapózovala jedna samička (nebo sameček?). Udělali jsme si ještě jednu rodinou fotku a – bohužel – naše hodina s gorilami vypršela. Turistům je povoleno strávit s gorilami maximálně 1 hodinu denně, aby se gorily nestresovaly.
Prodírali jsme dolů a byli jsme unešeni. Největší zážitek života? Možná. Nenapadá mě nic, co by se tomu pocitu vyrovnalo. Bylo to opravdu neuvěřitelné. Smíšený pocit nadšení a strachu, nádhery a obdivu. Celou cestu zpátky jsme se o tom bavili a připomínali si to a chtěli, ať to nikdy neskončí.
Cesta dolů netrvala ani 2 hodiny. Za zmínku možná stojí událost, jak trefil David malého chlapečka prázdnou lahví do hlavičky. Ve Rwandě děti hodně prosili o prázdnou láhev od vody, pro ně je to poklad umožňující jim nosit si s sebou vodu na práci na pole. No a Davida napadlo ji jednomu hodit no a ten ji nechytil. Po smutném zakvílení chlapečka jsme se všichni zle podívali na Davida.
Dole už na nás čekal Jean Marie s autem. Věnovali jsme díško průvodci, dostali jsme certifikát o trekování, koupili si malinkou dřevěnou vyřezávanou gorilku, rozloučili se s naší skupinkou a jeli uzavřít okruh Rwandou směrem do Kigali. Po cestě jsme snědli zabalený oběd z hotelu a také jsme v jedné díře urazili pneumatiku.
V Kigali jsme zastavili v památníku genocidy. Pro mě strašný a na několik dní odrovnávající zážitek a tak radši o tom nic psát nebudu. Jean Marie nám tam koupil gumový náramek s nápisem „Genocide – Never Again“.
Další bylo ubytování se v hotelu „Mile Collines“ = tisíc vrcholů. Celé Rwandě se říká země tisíce vrcholů a po objetí velké části země můžeme potvrdit, že si tento název právem zaslouží. V tomto hotelu se také odehrává děj filmu „Hotel Rwanda“, natočeném podle pravdivé události o Hutuovi, který tomto hotelu ukryl dvanáct set Tutsi, ačkoliv tím riskoval život svůj i celé své rodiny.
Po převléknutí z „trekovacího“ do „společenského“ úboru jsme se nechali odvézt Jean Mariem do obchodního centra, kde jsme konečně sehnali Autan stick proti moskytům (u nás sehnat nemožné). Koupili jsme si také něco k snědku a šli na internet napsat domů emaily. Jean Marie jel zatím opravovat rozbité auto. Když jsme se opět potkali, byl večer. Jean Marie nám slavnostně předal obálku s penězi za tu jednu zpackanou letenku (Magic Safaris je super seriozní firma – doporučujeme) a vzal nás na večeři do nějaké jeho oblíbené restaurace. K jídlu byla koule z kukuřičného těsta, která se jedla rukama (tedy jenom David a Jean Marie jedli rukama). Kousek se utrhnul, vytvaroval do nabíracího tvaru a nabrala se omáčka. Vlastně to byla rozlučková večeře s Jean Mariem a já – ještě přešlá z památníku genocidy – jsem byla pěkně naměkko. Zejména, když Jean Marie vyprávěl, jak takhle rád jídával s tátou. Děs běs.
D8 – Zpátky do Nairobi – Sobota 7.7.2007
Dnes jsem se probudila s urputným pícháním v krční páteři. Poslední naše snídaně ve Rwandě byla excelentní. Restaurace, kde se podávala, je v horním patře hotelu. Jmenuje se Panorama a nabízí pěkný výhled na město Kigali. Kigali má mít více než milion obyvatel, ale působí spíše jako vesnice. Malé baráky, často plechové střechy, malinké letiště. Specialitou Kigali jsou mototaxi – žluté motorky, na kterých je řidič se zelenou helmou a druhou svírá v ruce, aby vám ji půjčil. Podle Kanaďana, co byl s námi na šimpanzech, je to hodně adrenalinová záležitost.
Před cestou na letiště nás Jean Marie nakládal přesně v 11 ráno před hotelem a já byla pořád přešlá. Nesnáším loučení všeho druhu a tohle opravdu vydalo na slušné slzavé údolí. Ještě, že jsem měla s sebou takové velké černé brýle.
Let zpátky byl celkem v pohodě. Zajímavý nám přišel systém nakládání zavazadel před odletem. Zavazadla normálně odbavili, pak ale stály zaparkovaná na letištní ploše u letadla a každý musel ukázat, které zavazadlo je jeho a to se pak naložilo. Po asi 1,5 hod letu jsme přistáli v Nairobi. Zatímco podle všech informací Rwanda má být pro turisty bezpečný stát (a to včetně hlavního města), o Nairobi se to rozhodně říct nedá. Město je přezdívané Nairoberry a podle průvodce Lonely Planet je lepší za tmy nevycházet, v některých čtvrtích ani za dne. Po zakoupení dalšího keňského tranzitního víza jsme vyšli z letiště. Náš taxikář, kterého jsme si domluvili při odletu, na nás samozřejmě nečekal a tak jsme museli hledat jiného. No jo, ale jak ale poznat, který je seriozní a který je zloděj? Nějakýho jsme prostě vzali – a – zase nás neokradli. Takže to asi nebude tak zlý, jak se tvrdí.
Co se týká dopravy, tak Nairobi je opravdu děsivé. Je tu totální džungle a všichni řidiči jezdí jak blázni. Taxikáři umí dost dobře anglicky a z České republiky tady tradičně znají fotbal – Baros, Cech, Rosicky, Nedved atd. Počasí v Nairobi jsme měli konstantně dobré okolo 25 stupňů. Každopádně nosíme dlouhé rukávy, jednak kvůli komárům a jednak, aby nebyly vidět hodinky, které se tady nedoporučují nosit ať jsou sebelevnější.
V našem hotelu Meridian Court, který zní výrazně lépe než vypadá, jsme si vyzvedli naše uschovaná zavazadla. Rychle jsme se ubytovali a honem rychle napsat něco na internet. Večeři jsme si dali přímo v hotelu. Pozorovali jsme při tom různé bílé tváře a spekulovali, jestli třeba někdo nepojede zítra s námi. Odjíždí se totiž z našeho hotelu (proto jsme se tam koneckonců ubytovali).
D9 – Začátek zájezdu, přejezd do Tanzánie – Neděle 8.7.2007
V neděli ráno jsme už před osmou hodinou stáli v recepci našeho hotelu a odhadovali, kdo z přítomných se s námi vydává na naši cestu. U většiny jsme se trefili. Takže jaké je složení naší Nomádské rodiny? 6 Britů {1 holka, 5 kluků, všichni 22 let}, 4 Nizozemci{2 asi tak staří jako my a pak jejich rodiče}, 2 Němci kluci a jedna Němka, která k nim nepatří, 1 Jihoafričanka, 1 Korejka, 2 Američani a my, takže celkem 19 lidí. Šest lidí končí svoji cestu na Zanzibaru, jsou to Nizozemci a kluci Němci.
Náklaďák Nomádu měl hodinové zpoždění. Po příjezdu jsme v hotelu měli breefing, kde se řešili nejbližší dny naší cesty, pak nějaké doplatky a hlavně se opisovala čísla našich zdravotních pojistek. Vedoucí zájezdu je Pilile ze Zimbabwe a po cestě jsme nabrali ještě Natashu z JAR, která nám bude vařit. Před opuštěním Nairobi jsme se stavěli v supermarketu pro nákup dobrůtek na cestu a pak už jsme jeli na dlouho cestu směr Arusha v Tanzánii.. Naše auto je náklaďák (taková trošku tatrovka) upravený pro převoz lidí. Má kabinu pro řidiče (tady sedí Pilile a Natasha) a pak vůz, kde je místo pro 21 cestujících a pak má další prostory, kde jsou uložené stany, kempové vybavení, kuchyňské potřeby, matrace atd. Strašně to skáče, ale co se dá dělat, je to tzv. africká masáž zadarmo.
Po cestě jsme se seznamovali s jednotlivými účastníky zájezdu a obdivovali okolní krajinu. Jeli jsme těsně okolo Kilimandžára, bohužel vrcholek byl v mracích. Minuli jsme také známou a posvátnou Mount Meru. Přejezd tanzánské hranice byl víceméně v pohodě, zaplatili jsme vízum a jelo se dál. V Arushe jsme vyměnili 50 dolarů na tanzánské šilinky. Do kempu Meserani Snake Park jsme dorazili až za tmy, takže naše první stavení stanu bylo trochu zdlouhavé. Stany jsou poměrně prostorné (2×2 metry) a dost bytelné, ten náš byl ale trochu smradlavý, jako by tam byly nějaké psí {pardon} chcanky. Matračky mají gumový potah a na ně dáváme naše spacáky.
Večeře byla ten den připravená personálem kempu a byla moc dobrá (grilované masíčko). Po večeři nám Pilile vyprávěl, co nás čeká v Serengeti a Ngorongoro za kempy a vybral od nás peníze. Všichni jsme šli spát docela brzo (jako ostatně každý den), protože jsme byli po dlouhé cestě dost unaveni. Nemůžu říct, že bych spala moc dobře, ale rána jsem se dočkala docela odpočinutá.
Oficiální název: Tanzanská sjednocená republika
Hlavní město: Dodoma, Dar es-Salaam
Počet obyvatel: 36 mil
Nezávislost od: 26. dubna 1964
Měna: tanzanský šilink (T Sh) =100 centů
Úřední jazyk: angličtina, svahilština
D10 – Národní park Serengeti – Pondělí 9.7.2007
Vstávali jsme v 6.30 a a chvilku po 7 hodině jsme vyjížděli v zelených terénních jeepech na třídenní výlet do národních parků Serengeti a Ngorongoro. Auta patřila společnosti Boby Camping Tours a byla pro 4-7 lidí. Jeli jsme rozhozeni do 4 aut, ale ne všechna se dočkala šťastného návratu. Nepředbíhejme však. Auta měla speciální otevírací střechu pro pozorování zvěře, při jízdě do Serengeti jsme ji ale ještě příliš nevyužili. Museli jsme totiž s sebou brát naše spacáky, matrace i stany, protože je přepoužijeme k nocování v kempech v národních parkách a tyto se samozřejmě na cestu přivázali na otvírací střechu.
Po cestě jsme zastavovali na několika místech. Když nepočítám zastávky u suvenýrů každých pár desítek kilometrů, první pořádná zastávka byla na hraně kráteru Ngorongoro. Byl zde nádherný výhled do kráteru, škoda jen, že byla zatažená obloha. Další zastávka byl oběd na jedné picnic site. K obědu byla krabice s překvapením v podobě nedovařeného studeného kuřete a já se radovala, jak v Africe určitě zhubnu. Jenže pak jsme se slušně dorazili prachem. Je období sucha a cesty jsou hodně prašné (asfalt byl pouze na prvních kilometrech než jsme dojeli z Arushi k jezeru Manyara). Okénko u řidiče nešlo zavřít a tak nám nezbývalo než si to pořádně vychutnat. Další zajímavá zastávka byla v místě oficiálně zvaném Olduvai (správně Oldupai). Zde byli nalezeny jedny z nejstarších pozůstatků předků člověka vůbec. Viděli jsme museum a vyslechli jsme si krátkou přednášku o historii tohoto místa. Na každé zastávce byla možnost „toilet“. Všechny vypadaly dost podobně, prostě díra v zemi, lišili se jen mírou znečištění v nejbližším okolí.
Po cestě do kempu, která trvala přes šest hodin, když nepočítám zastávky, jsme viděli spoustu zvířat. My už jsme nějaká velká zvířata viděli v Keni, ale Angličané, co s námi byli v autě ještě ne. Pořád se ozývalo samé úúúúúúúú, ááááááááá, awesome, amazing, lovely a podobně. Poslední kilometry v Serengeti byly ale opravdu úžasné. Více jak hodinu jsme projížděli po velké otevřené planině a na obou stranách cesty se pásly různé druhy gazel a antilop.
Přibližně 150 metrů od našeho cílového kempu jsme pozorovali lvici, jak žere zebru. Sranda byla, že kemp nebyl oddělený žádným plotem, a kdyby chtěla, mohla se dorazit u našeho stanu. Prostě pravá Afrika. Kemp byl velmi jednoduchý. Žádné umývárny, žádná sprcha, dva jakoby záchody (rozuměj díry do země). Hygienu jsme se rozhodli odložit na zítra. Bylo docela zima, ale věděli jsme, že příští noc na kraji kráteru nás čeká doslova mráz. Byli jsme poučeni, ať nenecháváme žádné jídlo ve stanu, zvířata by to mohla ucítit. Večer byla jasná obloha a na ní milióny hvězd, asi nikdy jsem jich tolik najednou neviděla. Dostali jsme skvělou večeři, Boby si přivezl s sebou 3 černochy na vaření a opravdu jsme si moc pochutnali na dýňové polévce a pak na kuřecím mase. V noci jsem pak spala skvěle, žádná zvířata mě nebudila.
D11 – Ze Serengeti do kráteru Ngorongoro – Úterý 10.7.2007
Ráno jsme vstávali v půl sedmé (prostě brzy, jako ostatně každý den) a po snídani jsme vyrazili na naši první opravdovou „game drive“. Anglický termín game je obecné označení pro zvěřinu nebo velká zvířata, nebo to co se prostě loví (např. ryby). V Africe se termín „game drive“ používá ve smyslu safari, t.j. cesta za hledáním a pozorováním zvěře. Termín „safari“ je ze swahilštiny a znamená cesta. Swahilština se používá jako hlavní jazyk na domluvení se ve východní Africe (Keňa, tanzánie, Uganda), pak různé kmeny mají různé jazyky, ale swahilsky umí v těchto zemích téměř každý.
Viděli jsme opravdu hodně různých zvířat. Spoustu gazel grantových a thomsonových, hodně zeber, leoparda, dva gepardy, tři lvy, slony, buvoly, pakoně, hrochy a žirafy. Speciálně s gepardy a leopardem jsme prý měli štěstí, protože to jsou zvířata, která je velmi těžké pozorovat ve volné přírodě.
Serengeti je pláň – savana, která je v určitém období plná zvířat. Mezi Serengeti v Tanzánii a Masai Mara v Keni probíhá migrace pakoňů. Je jich okolo 1.5 miliónu a velmi známý a často točený je jejich přechod řeky Mary, který část z nich nepřežije. Migrace pakoňů v Serengeti je označována za největší živou šou na zemi a my jsme tajně doufali, že bychom ji mohli ještě stihnout, ale bohužel, přijeli jsme o pár týdnů později. Byli jsme v Serengeti v období sucha, ale kdykoliv jsme se podívali napravo nebo nalevo, všude byla nějaká zvířata. V Serengeti je příliš mnoho nebezpečných zvířat a tak se smí jezdit pouze autem (vystupovat pouze na vyhrazených místech).
S pozorováním jsme skončili okolo oběda, kdy jsme se vrátili do kempu. Dostali jsme opět něco dobrého, sbalili jsme si stany a vydali jsme se naším autem směr Ngorongoro.
Kráter Ngorongoro se řadí mezi opravdové divy přírody. V kaldeře o průměru približně 20km se vytvořilo speciální prostředí s největší hustotou zvířat. Některá zvířata (pakoně, gazely, …) volně migrují mezi Ngorongoro a Serengeti, jiná tam zůstávají a jiná se tam kvůli strmému terénu vůbec nedostanou (např. žirafy).
Náš kemp – Simba A (simba znamená swahilsky lev) – se nacházel na hraně kráteru a byl naprosto úžasně položený s nádherným výhledem na celý kráter. Opět jako v Serengeti zde nebyl žádný plot, který by nějak odděloval kemp od vnějšího světa a tak se zvířata pořád motala v bezprostřední blízkosti stanů.
Každý den si stavíme svůj stan. Poprvé nám to trvalo dost dlouho, jednak to bylo za tmy a jednak běžně stany nestavíme, ale teď nám to trvá tak 3-5 minut. Stan má samonosnou konstrukci, která se nejdříve postaví a na ni se pak připne vlastni stan, takže žádné kolíky. V Ngorongoro jsme přes stan měli ještě plachtu proti dešti, aby to trochu zateplila. Bereme si vždycky stejný stan, ten náš jsme si poznačili igelitovým pytlíkem na šňůrce pytle. Možná bychom rádi ten náš smradlavý s někým vyměnili, ale je dobré spát ve vlastní špíně a ne špíně někoho jiného. Špína je tam vždycky. Do stanu si dáváme boty a matrace jsou zaprášené, takže naše pyžama (černé kamaše a bílý rolák z klimatexu) jsou věčně špinavá. Stany se převáží vzadu v našem trucku spolu s tyčemi a našimi batohy.
Večer jsme si dělali oheň a okolo se bez bázně potuloval africký buvol samotář, který má být nejagresivnejší zvíře v Africe; mezi stany se pásly zebry a když jsme se vrátili další den z „game drive“ po kráteru, tak asi tak 50 metrů od našeho stanu 2 obrovští sloni okusovali nějaké křoví. Nejvíce jsme ale byli varováni před divokými prasaty, která dokážou vyčuchat ve stanu i smradlavé ponožky a pak těmi jejich tesáky klidně roztrhají stan. Jít v noci na záchod byla opravdová zkouška bobříka odvahy. Další výzva byla teplota. Na okraji kráteru je zima, v noci poklesla teplota téměř na 0 stupňů a od pusy se kouřilo jako z Temelína.
Ještě před spaním, se David odhodlal dát si sprchu. Na rozdíl od Serengeti v tomto kempu sprchy byly, bohužel jen studené. Alespoň mu potom nebyla venku taková zima. Po večeři jsme poseděli asi hodinku u táboráku (na dříví jsme zastavili po cestě ze Serengeti) a šli – jak jinak než zase brzy – spát.
D12 – Ngorongoro Conservation Area – Středa 11.7.2007
Na prohlídku kráteru jsme vyjížděli ráno v 6:30. Byla ještě tma + neproniknutelná mlha, přesto to nebránilo našemu řidiči řídit jako při závodech Le Mans, jen s hlavou vystrčenou z postranního okénka. Jelikož jedno z těch čtyř aut, co s námi vyjely z Arushi, se porouchalo, museli jsme se všichni stísnit do 3 aut. Sestup do Ngorongoro jsme zázrakem přežili, mlha postupně ustupovala a ještě než jsme dojeli dolů, viděli jsme několikatisícové stádo pakoňů vinout se planinou jako dlouhý had. Než jsme k němu dojeli, uviděli jsme vysokou koncentraci hyen a bylo nám to jasné – záběry jak vystřižené z National Geographic. Obrovský lev žral čerstvě zabitého pakoně, kolem v okruhu skučelo asi 25 hyen a bojácně kroužili kolem lva. Ještě u nich byli 2 šakalové a jedna liška. Hyeny pomalinku uzavíraly kruh, lev ale nerušeně žral a občas se postavil a odehnal je do větší vzdálenosti. Celý výjev jsme pozorovali asi 20 minut. Když už lev nemohl, vznešeně odkráčel a zbytky nechal nedočkavým hyenám, které se všechny o to začaly mezi sebou prát – opravdu docela ošklivá zvířátka. Lev si to namířil přímo k nám. Byl od nás tak 2 metry a šel po cestě. Všechny auta se začaly předjíždět tak, aby každý mohl udělat co nejlepší fotku lva zepředu – vypadalo to jak nacvičená spartakiáda aut. To lva přestalo po chvíli bavit a otočil to mimo cestu, kam auta nemohla.
Pokračovali jsme dál a viděli jsme spoustu býložravců, hlavně zeber, pakoňů, buvolů a různých druhů gazel. Pak jsme uviděli dalšího lva – samici s dvěma koťátky. Rozkošné. Opět vzdálenost byla méně než 2 metry.
Jak už jsem psala, naše auta měla otevřenou střechu. Všichni jsme stáli na sedačkách a vypínali se, co to šlo. Kdyby tato lvice chtěla, mohla nám skočit na auto a všechny nás sežrat. Možná zrovna tato lvice zabila toho pakoně co ho žral ten obrovský lev. Náš průvodce nás poučil, že lev samec obvykle nezabíjí, zabíjí samice a lev pak přijde na večeři. No vlastně skoro jako u lidí. Pak jsme viděli svádění pštrosů. Neuvěřitelný tanec se samicí – hrozně legrační pohyby při svádění. K vlastnímu aktu ale bohužel nedošlo, protože před námi se začal stydět, zejména když někteří Angličané (no, hlavně Sam) ho hlasitě podporovali a vulgárně napovídali co dál. Viděli jsme dalšího válejícího se lva a jezero s plameňáky. Viděli jsme spoustu hrochů, buď se válet ve vodě, spát na souši nebo se pást na břehu. Bohužel, nepodařilo se nám potkat nosorožce. V Ngorongoro je jich okolo 20, zřejmě někde polehávali v trávě. Vnitřním dolní okraj kráteru Ngorongoro vypadá trochu jako Jurský park a má neopakovatelnou atmosféru. Když jsme odjížděli, bylo nám opravdu smutno.
Následoval návrat do kempu, zabalení stanů, oběd a cesta zpátky do kempu do Arushy. Většinu cesty jsme prospali. Největší atrakcí cesty zpátky byl na jedné toaletní zastávce pavián, který drze vlezl do okénka kabinky jednoho kamiónu a začal ho vykrádat. Sranda byla, že v tom kamiónu spal řidič a ten se nejdřív pěkně vyděsil a pak pěkně rozčílil. Pavián vystřelil, jako kdyby měl raketový pohon.
V našem Meserani Snake (hadím) kempu jsme se srdečně přivítali s naším Pililem a Natashou (oba zůstal v kempu zatímco jsme jeli do Serengeti). Hned jsme si dali teplou sprchu. Tedy spíše teplé kapání vody, při větším tlaku tekla jen studená. Jo a ještě trochu probíjela elektrika na regulátoru tlaku sprchy, ale smrtelné to určitě nebylo, protože to bych o tom teď asi nepsala. Předbalili jsme si věci na Zanzibar, po večeři jsme poseděli a popovídali s mladými Holanďany a okolo 22:30 jsme upadli do nočního bezvědomí.
D13 – Z Arushy do Dar Es Salaam – Čtvrtek 12.7.2007
Tento čtvrtek nás čeká dlouhý přejezd (700km, 9-10hod) z Arushy do Dar Es Salaamu, největšího města Tanzanie a donedávna hlavního města (nyní je to město Dodoma). Název Tanzanie vznikl až po získáni samostatnosti. Nejdříve se odkolonizovala pevnina a v roce 1962 vznikl stát Tanganika. V roce 1964 skončila kolonizace Zanzibaru a spojením těchto celků (a slov) vznikla Tanzanie. Tanzanie má asi 35 milionů obyvatel, 8 % populace má AIDS a pouhých 7% má středoškolské nebo vyšší vzdělání.
Z našeho kempu jsme vyjeli okolo 6:30 ráno. Bohužel, ještě jsme se museli stavovat v Arushe, protože v tom porouchaném voze, co jsme s ním byli v Serengeti, zůstali nějaké věci Angličanů. Tato maličkost nám způsobila zdržení 2 hodiny a už se to s námi vezlo až do Daru. Cesta naštěstí neskákala tolik jako při cestě z Nairobi do Arushy, přesto několik děr jsme chytili a byla to slušná masáž. Po cestě jsme téměř nestavěli, jen 2x na 10 minut na záchod. Z auta jsme viděli pěstování kaktusu, z kterého se získává vlákno sisal a kterým je Tanzanie známá. Z toho vlákna se plete všechno možné – tašky, houpačky, závěsy, pytle, …
Do Daru jsme přijeli za soumraku, projet ho ale zabralo další 2 hodiny. Na přenocování jsme byli objednáni do kempu Mikadi Beach. Nachází se na poloostrově, na který se z Daru přejíždí trajektem. Diky zpoždění jsme ale trajekt prošvihli a tak jsme museli jet oklikou po souši. Do kempu jsme dorazili asi v 10 večer. Pěkně unavení jsme postavili stany a těšili se na večeři. Natasha udělala špagety bolognese z konzervy – docela to bylo dobré.
Pilile se ten večer necítil úplně dobře. Ptali jsme se zda snad malárie, ale to prý ne, to by prý neměl takový apetit. Viditelně mu nic vážného nebylo.
Oproti Arushe tu bylo velké vedro a komáři doráželi, jako kdyby měsíc nepili. Záchody i sprchy byly společné pro ženy i muže. V kempu byl dokonce bazén, jen v něm chyběla voda. Po večeři jsme šli hned spát a usínalo se nám strašně krásně za zvuků balení věcí ostatních členů naší skupiny na Zanzibar (my už měli zabaleno z Arushy, heč).