Musíme do Berlína. Ukradli nám pasy. Nevíme kdo, nevíme jak, tušíme proč. Někdo totiž nechce, abychom jeli na dovolenou do Namíbie a proto nám ukradnul pasy, když jsme je poslali starou dobrou českou poštou jako cenný balík na namíbijskou ambasádu, aby nám tam dali víza. Jenže to má ten někdo smůlu. My se odradit nenecháme, šli jsme si za nemalý peníz udělat nové urgentní pasy a tentokráte je žádnou poštou posílat nebudeme, nýbrž si je do toho Berlína sami odvezeme.
Úřední dny na Namíbijské ambasádě jsou pondělí až středa a tak jsem se domluvil s černou kamarádkou Fínou, která na té ambasádě pracuje, která zjistila, že nám ty pasy ukradli a která nám od té doby všemožně pomáhá, že se sejdeme v Berlíně v pondělí 4.6. ráno a ona nám ty víza prioritně během jednoho dne vyřídí. Původně jsem si myslel, že to udělám na otočku, brzy ráno to a večer zpět, ale pak jsme se s rodinou radou domluvili, že si z toho uděláme krátký rodinný výlet = v neděli tam a v pondělí večer zpátky, aby Eliška zanedbala jen jeden den ve škole.
Protože na tento víkend jsou plánovaná vedra, plánujeme si dlouhou cestu rozdělit na dvě části a po cestě se osvěžit v našich oblíbených termálních lázních Bad Schandau. Tyhle lázně prostě milujeme, protože jsou blízko, většinou je tam málo lidí a je tam solidní výběr zábavy na pohodové strávení dvou hodinek. Lázně otevírají v 9:00 a my máme ambiciózní plán býti tam prvními hosty.
Jenže to nesmíme vstávat v 8, ale to nevadí, i tak jsme tam ve velmi krásných 9:45. Rychle se převlékáme, sprchujeme a šup do vody. Já osobně mám nejradši „liquid sound“, sál se slanou vodou, kde hraje podvodní hudba, na strop se promítají měnící se fraktály a člověk si jen tak lehne na hladinu, zaposlouchá se do relaxační hudby a jen tak čumí do stropu. OK, s dětma to takhle úplně pohodově většinou neprobíhá, ale tentokráte byly fakt téměř zticha. Kromě toho jsme se rochněli v dětském bazénku, točili se v proudu, naklepávali šunky ve vířivce a hlavně všemožně blbli ve venkovním bazénu. Amálka zaznamenala plavecké úspěchy a o Elišce radši ani nemluvím, ta už plave jako velryba.
2 předplacené hodinky utekly jako voda a tak jsme si museli ještě něco málo doplatiti. Následně jsme se domluvili, že zlikvidujeme hlad hned v místní termální vyhlášené italské restauraci. Dobrý, vícekrát už tam nemusíme.
Jelikož cesta do Berlína se v mezidobí pěkně ucpala, jedeme podle navigace fikaně tak, abychom se vyhnuli zácpě. A to se nám celkem daří. Co se nám moc nedaří je fakt, že se nám ojeli brzdové destičky u auta a auto už moc nebrzdí a když brzdí, tak vydává strašné zvuky bouře. Takže jedeme a raději nebrzdíme resp. brzdíme pouze auto-rychlostmi (ještě, že máme manuální převodovku) a modlíme se. A docela to také vychází.
V Berlíně jsme po čtvrté hodině, bydlíme kousek od Alexanderplatzu, bývalém centrálním náměstí východního Berlína. Součástí jednoho hotelu blízko je i největší samostatně stojící akvárium na světě, ve kterém je milion litrů vody a 1500 ryb.
Abychom se ale mohli mrknout dovnitř, musíme mít vstupenky do berlínského SeaLife, řetězce akvárií, které jsou rozesetá na vícero místech Evropy a některá jsme měli možnost navštívit i dříve, ale to berlínské je samozřejmě nejlepší a tak se tam po ubytování jdeme mrknout. Je zde hodně rybiček, krabů, humrů, želviček, a dalších zvířátek. Svítí nám vevnitř zuby jak upírům a je tam prostě spousta srandy.
Túru zakončujeme právě tím pětipatrovým megaakváriem, v jehož útrobách jezdí výtah a probíhá výklad průvodkyně.
Hodinky se zatočily a holky mají hlad. Můj plán je jít do restaurace to Nikolaisviertel, kde jsme byli kdysi s Martinkou, moc jsme si pochutnali a prostě super romantika. Nejdříve ale musíme se jít mrknout na berlínský dóm, který je dnes v centru všech zpravodajských deníku včetně českých, neboť tam policisté postřelili nějakého lumpa a prostě mi to nedá si udělat selfíčko před dómem a poslat to kámošům na Whatsuppa s dodatkem, že ten lump přece jenom utek. Pak už jdeme na tu večeři, ale jako na potvoru jsou všechny restaurace obsazené a nemůžu se rozhodnout kam dříve. No to je problém, protože děti křičí hlady a Martinka na mě. Nakonec máme krásná místa v krásné restauraci, dáváme si do nosu a všichni jsme maximálně spokojeni. Abych vykompenzoval všechny hříchy dnešního dne, ještě zvu holky na kafíčko a dortíček, protože si to zaslouží.
Druhý den po společné snídani jedeme s porouchaným autem na Namíbijskou amabasádu pro víza. Kámoška černá Fína je ke mě jak na VIP, bere nás přednostně, dává nám hned víza a ještě spoustu dárků pro holčičky. Chválíme jí.
Na oběd jdeme do vietnamské restaurace Momototoro tavern zaintegrované v patě známé berlínské televizní věže, kde si dáváme sadu našich oblíbených vietnamských klasik jako je bun cha a pho bo.
No a pak už jen do hotelu, lehkou siestičku a pak zpátky domů s naším nebrzdícím autíčkem. Jsou to trošku nervy, ale zvládáme to a po půl osmé večer parkujeme v garáži.
