Martina, David a Eliška – deník z naší cesty po Andalusii na začátku léta 2011
Úvod
Čas letí, život letí, peníze letí, vzpomínky zůstávají. Teda pokud jsou někde zaznamenané, protože jinak taky uletí a občas se taky trochu mění. Pak často to, co stálo za prd, jeví jako vlastně docela prima, což ale taky nemusí být úplně špatný. Abychom ale my nezapomněli, děláme si na našich cestách poznámky a občas i napíšeme deník. No a toto je jeden z nich, zachycující cestu po jižním Španělsku v létě roku 2011.
Plán na Andalusii se rodil postupně. Měli jsme to v dlouhodobém hledáčku ještě vedle Antarktidy a podobných destinacích od A, ale nakonec převážil v rodině názor, že by to mělo být někam, co zvládne i 20 měsíční dítě. Pak následovalo plánování trasy. Studiem předmluvy k Lonely Planet jsme se dopátrali k tomu, že bychom chtěli vidět nějaká pěkná města ve vnitrozemí a ještě k tomu se válet u moře a tak byla cesta rámcově hotová. Následně jsme si nechali naposílat katalogy německých cestovek, kde poměr cena/výkon výrazně předčí nabídku cestovek místních vlasněných severoafrickými majiteli a jali jsme se hledat hotely po naší trase. Psal se leden 2011, když jsme katalogy zaklapli, koupili letenky a zamluvili hotely. Tím to ale rozhodně nekončilo, nastal čas přípravy na cestu.
Rádi cestujeme, to je známá věc. Na cestování není jenom krásné to sezení v autě, chození po kopcích, thajské masáže od nezletilých dívek nebo vyjednávání na arabských trzích, ale zejména pocit mentálního obohacení, který sílí s tím, jak kterou zemi zdoláváme. Tento přístup ale vyžaduje velmi důkladnou přípravu.
Studium španělských reálií jsem započal sportem. Jak každý asi ví, Španělsko je sportovní velmocí a tak jsem doma v TV zrušil všechny kanály kromě ČT4, což zprvu doma nebylo úplně oceněno. Kromě férových závodů s býky nebo házení rajčat je ve Španělsku zejména populární fotbal. Ze všech španělských fotbalistů jsem si nejvíce oblíbil Lionela Messiho. Martince se zase líbí ten hezký Cristiano Ronaldo. Vzorem může být i cyklista Alberto Contador, který dokázal zvítězit nad dopingem; tenista „Rafa“ Nadal, který dokázal zvítězit nad kolegou Ferrero Rocher nebo férový Fernando Alonso, který by dokázal zvítězit nade všemi, kdyby měl lepší auto.
Další oblastí je hudba. Zde jsme si to rozdělili. Já jsem si pořídil CD Gipsy Kings, na které jsem pravidelně tancoval s Eliškou (nejradši měla tu píseň, jak se kings utábořili u letiště a v okolí už neštěkne ani pes), Martinka si zase dala několik lekcí Flamenca a musím uznat, že to, co ve Španělsku předváděla, nebylo za ty peníze vůbec špatné.
Studium jazyka je před každou cestou samozřejmostí. Je to seriózní věc, nemám na mysli jen takové to běžné „no tengo dinero“ (nemám peníze) užitečné při setkání s neozbrojeným žebrákem, ale i počítat a číst. Číst není žádná prča, ve Španělsku se čte jinak než u nás, například „Don Juan“ není čínská měna, nečte se to Juan ani Džuan ani Chujan, ale je to Chuan. Tak v tomto dokumentu budu převážně vážně psát foneticky, abych usnadnil život případným jazyka-neznalým čtenářům. Studium jazyka nám trochu zkomplikoval fakt, že jsme se učili z knížky španělské konverzace, zatímco v Andalusii se mluví kastilsky s andaluským dialektem a tak to nakonec nebylo úplně tak plynulé, jak by člověk po 5 měsících očekával, ale nebudu to dál napínat zbytečnými řečmi, pojďme rovnou na cestu.
D1 – Z Prahy do Malagy – 16.6. – čtvrtek
Tento den se koná stávka odborářů proti reformám – jsou prý špatný (reformy). Poprvé v historii v rámci stávky nejezdí metro a tak jsme celý den vystresováni, jak se dostaneme večer z Kladna na letiště. Večer, protože letadlo odlétá až v 18:00 večer. Přemluvil jsem otce, aby nás odvezl krátce po třetí. Na letišti jsme byli za obvyklých 15 minut, odboráře jsme nepotkali, měli už po šichtě. Odměnou za první místo na přepážce byla 3 místa v první řadě.
Dítě v kočárku (zejména řvoucí) má při cestování mnoho výhod, jednou z nich je (obvykle) i přednostní odbavování a tak jsme prosvištěli letištní kontrolou přes rám nazvaný „business class“ žmoulajíce v ruce letenky od společnosti Smart Wings. Protože času bylo nazbyt, šli jsme do „lounge“ v druhém patře určeného pro maminky s dětmi. Nikdo tam nebyl, tak tam šel i tatínek. Prima místnost, málo lidí o ní ví, je tam pár hraček, postýlka, prasklá houpačka, prostě pohoda. Pár minut před boardingem jsme se přesunuli k bráně do letadla. Zatímco Elí pozorovala prosklenými okny přistávající letadla, my jsme se snažili odhadnout, co nás čeká. Překvapil nás na palubě super servis, lepší než na běžných linkách ČSA. Nepřekvapila nás Elí, která celou cestu oka nezamhouřila, jak jsme tajně doufali.
Let do Malagy trval něco přes 3 hodiny. Po příletu jsme se rozdělili na 2 skupiny. Maminka-nosič čekala na zavazadla a tatínek-organizátor s malou šli vyřizovat vyzvednutí zamluveného auta.
Auto jsme půjčovali od místní společnosti Record GO, která byla vybrána v takovém menším výběrovém řízení. Asi týden před odletem jsem oslovil na 30 místních autopůjčoven s žádostí na vypracování nabídky. Obdržel jsem nakonec jen 4 nabídky, z toho 2 byly úplně mimo, ale ty 2 poslední byly obě hodně dobré. Tak dlouho jsem se nemohl rozhodnout kterou, až mi vypršel čas na obě a pak jsem to musel dost křečovitě honit po telefonu v den odjezdu.
V autopůjčovně na letišti docela fronta. Martinka byla se zavazadly rychlejší a velmi slušně zvládla připachtit se za námi s velkým batohem (20kg), kufrem (20kg) a kočárkem (8 kg) – tímto zpětně chválíme její výkonnost v tahu. Ještě než jsme dostali klíče k našemu Ford Focus Combi, nechal jsem se od pána v půjčovně ukecat k dalšímu připojištění za 100EUR. Tohle fakt obvykle nedělám, ale buď jsem měl nějaké vnuknutí nebo měknu. Každopádně se postupem času ukázalo, že se tato investice vyplatila, ale k tomu se ještě dostaneme. Ke klíčům jsme dostali dětskou autosedačku a plánek, kde najít auto v podzemních garážích. Auto jsme našli hned, dětskou sedačku jsme pak přidělávali dalších 20 minut a Elí se u toho naučila spoustu nových slov.
V asi 11 jsem konečně nažhavil motor a na naší navigaci slavnostně nastavil ulici našeho hotelu (v navigaci bohužel nebyl). Navigace je asi 5 let staré MIO C700, které ve své době vyhrávalo soutěže o navigační superstar, chlubíce se integrovaným foťákem, modrým zubem, MP3 a dokonce full HD přehrávačem!.
Elí se už chtělo evidentně spinkat, ale náš hotel Holiday Inn Express má být nejblíže letišti a tak indikovaná vzdálenost 2,8km nás naplňovala klidem. Vyjeli jsme. A pak jsme jezdili. Sem tam, kolem letiště, 45 minut, přes 60km a hotel nikde. Systém místních jednosměrek nás honil vždy sem a tam po takových 5-7 km úsekách. Klid se dávno vytratil a Elí už dávno spala v husté atmosféře našeho nového autíčka, když jsme se vraceli zpátky na letiště. Odchytli jsme si zde taxíka a nechali se s ním odnavigovat do našeho hotelu. Bylo to opravdu kousek, asi 3x jsme jeli těsně mimo, jen se muselo vědět, do které skryté uličky správně odbočit.
Elí byla tak tuhá, že se při přenášení z auta do hotelu vůbec neprobudila. Usínali jsme po půlnoci a těšili se na naše nadcházející andaluská dobrodružství.
D2 – Z Malagy do Córdoby přes plameňáky – 17.6. – pátek
Utahaná Elí spinkala jak miminko krásně do 8 ráno. Ke snídani jsme si vychutnaly v hotelu tuhý kroasanty se „zumo di narancha“, jak říkají Španělé pomerančovému džusu. Po rychlém přebalení věcí jsme vyrazili s navigací směr Antequerra. Prvních 15 minut jsme se kochali výhledem na to, kde všude jsme jezdili předchozí noc.
Antequera je menší městečko asi 50 km severně od Malagy. Původní plán byl udělat zastávku ve skalním městečku El Torcal, ale Eliška usnula v autě 2 minuty před Torkalem a tak jsme vyhodnotili lepší Torkala obětovat a jí nechat zdřímnout.
V Antequeře se na kopečku tyčí Alcazab, jak se říká místnímu hradu. Zajímavý poznatek z Andalusie je, že každé město má svůj Alcazab nebo Alcazar. Alcazar je taky hrad, ale jaký je mezi nimi rozdíl, to ví snad jen mauři.
Po projetí centrem města nás navigace spolehlivě dovedla k největší místní pecce, kterou jsou megalitické, 4000 let staré dolmeny Viera a Menga.
Auto jsme nechali na parkovišti a exkurzi jsme začali návštěvou návštěvnického centra, kde kontinuálně běží film o tom, jak to tu místní prapraprapra….pradědové stavěli. V centru se dávají vstupenky zdarma. To bylo další příjemné zjištění. Mnoho památek a atrakcí je ve Španělsku zdarma, speciálně když jste občanem EU. Je to takovej menší symbolickej revanš za národní příspěvky na místní dálnice.
Vstup k dolmenům je asi 300 metrů od návštěvnického centra. Dolmeny objevené na začátku 20. století patří mezi nejstarší a nejdochovanější dolmeny vůbec. Nachází se oba na takovém kopečku asi 70 metrů od sebe a my jsme je prolezli i s už nespící Elíšou. Byl to docela offroad pro kočárek.
Po kulturním zážitku jsme naběhli do supermerkato vlastněné jedním z německých bratrů Aldi na protější straně ulice. Bylo potřeba doplnit základní vybavení na další cestu, jako jsou vody na pití, zapomenutá pasta na zuby, 10 balení sušenek pro Martinku a mlíčko pro Elinku.
Dalším cílem naší cesty bylo nedaleké jezero Fuente di Piedra. Toto největší přírodní jezero na iberském poloostrově je rájem pro milovníky ptáků, kterých zde žije na 170 druhů (ptáků, ne milovníků). Hlavní atrakcí jsou ale plameňáci, kteří zde mají druhou největší evropskou kolonii (po francouzském Camargue) a je to jediné vnitrozemské místo na evropském kontinentě, kde se páří. Já mám moc rád ty věci, které jsou nejlepší na světě, druhé v Evropě a ještě se tam navíc páří.
Z parkoviště k návštěvnickému centru je to po schodech, které jsem zdolal s Elíšou za krkem. Polední slunce už začínalo docela příjemně hřát. V centru nás upoutal vozík na tahání dětí, podobný jako mají v pražské zoo, jen trochu méně rozdrkotaný. Půjčují ho zde za 5 EUR na hodinu, což se mi po menším přemlouvání podařilo stáhnout na 2,50 za půl hodiny. Vyrazili jsme k jezeru, což je asi 100 metrů z kopce. Je potřeba říct, že dolu to šlo hodně dobře a Elí si to opravdu užívala a prostě bylo to dobrý rozhodnutí a dál bych o tom už radši nemluvil.
Plameňáků jsme tam napočítali tisíce a je to super pohled. Popravdě jsem do té doby netušil, že plameňáci žijí nativně v Evropě (kromě pražské zoo).
Od plameňákové laguny jsme vyrazili na sever směr Córdoba. Navigace znala překvapivě adresu hotelu a tak se zdálo, že trefit nebude tentokrát žádný problém. Problém to nakonec malinko byl, protože navigaci nikdo neřekl, že přes to UNESCO historické centrum se auty nejezdí.
Pod naším hotelem Maestre je garáž, kde se nechá zaparkovat a když má člověk hodně štěstí, tak někdy i vyparkovat. V hotelu dostáváme klíče od pokoje 116, kde místo dětské postýlky na nás čeká velká postel navíc a po sražení všech 3 postelí dohromady z toho vzniká takový větší postelový kurt vhodný ke hrám s Elíšou na honěnou.
Je po 3 hodině odpoledne, Elí nespala od ranního Torkala a tak dáváme do pěti postelovou siestu.
Náš hotel je hned u historického centra. Po probuzení vyrážíme do úzkých uliček místní židovské čtvrti (Judaería) s cílem najít tu slavnou mešitu, tedy Mezquitu. Kručení v břiše uklidňuje naše první místní gazpáčo neboli studená rajčatová polívčička.
Trocha informací. Córdobu založili v 2. století př. n. l. Féničané, pak se stala součástí Římské říše. Během stěhování národů zde dočasně sídlili Vandalové (pár jich tu zůstalo dodnes) a potom město dobyla Byzantská říše a později Vizigóti. Roku 711 ho dobyli Arabové a o pět let později se Córdoba stala hlavním městem islámského emirátu Al-Andalus (od toho je odvozen název Andalusie). V období arabské nadvlády bylo město jedním z největších měst na světě; žilo tu asi 500 000 obyvatel a bylo i duchovním a kulturním centrem islámu. V lásce a pokoji zde tak žili vedle sebe křesťané, muslimové i židé. No a v této době vznikla i ona známá Mezquita.
Jenže prohlídku Mezquity máme naplánovanou na zítřek a tak ji jen s respektem obcházíme. Pokračujeme přes řeku Rio Guadalquivir po Románském mostě postaveném v prvním století před Kristem za románské éry a tedy ještě o malinko starším, než je ten náš Karlův. Po mostě dělá Elí „ťapy ťapy“ a také chce pořád „podívat“ na řeku, což je v důsledku dobré cvičení na má záda. Na druhé straně mostu scházíme k řece. Pod mostem se tam mají rádi dva španělští dorostenci a my krmíme místní kachny Elišky rohlíkem, která se tak učí nebýt sobecky chamtivou.
Tam někde také ztrácíme Elinky flaší s pitíčkem, kterou pak usilovně a marně asi 20 minut hledáme. Důkazem boží existence a posvátnosti místa je fakt, že nám 3 dny poté zázračně vypadla odněkud z kočárku.
Bylo po osmé večer, když jsme zapluli do restaurace nedaleko našeho hotelu, abychom vyzkoušeli naši první pořádnou španělskou večeři. Tam jsme zjistili, že při jazykových přípravách jsme malinko podcenili studium místních jídel. Náš výběr z jídelního lístku hodně připomíná hry provozované v kasinu. K umocnění zážitku doporučuji požádat místní personál o pomoc. Pokud pochopí, na co se ptáte, dostanete 5 minutové a nepřerušitelné vysvětlení v jazyce Andaluz.
Jako předkrm jsme tedy zvolili „Plato Iberico“, což nechalo tušit něco typicky Španělského a talíř napěchovaný salámy se sýrem opravdu nezklamal. Hlavní chod byl „Rabo del Toro“, volně přeložený jako vocas z bejka, což zní mnohem lépe než volská oháňka. Bylo to tak dobré, že nám to Elí skoro celé snědla. Dalším kulturním šokem bylo pivo. S mrknutím znalce jsem požádal o „grande cerveza“ a dostal jsem dvojku pivíčka. Chvilku jsem se jim snažil vysvětlit, že to, co donesli, není vůbec grande, ale pikolo. Místo aby ocenili moje jazykové schopnosti, tak na mě koukali jako na pomatence a tak jsem toho záhy nechal a raději je ještě několikrát prohnal.
Po večeři jsme usoudili, že Elí ještě na spaní nevypadá a tak se nic nestane, když ještě okoukneme Mezquitu za nočního osvětlení. Nejdříve jsme šli k místnímu Alcazaru = paláce, kde mají být krásné zahrady a dělají tam speciální noční vstup, během kterého je prý dovedená do dokonalosti harmonie zvuků a osvětlení. Doufali jsme, že dohromady s ječící Elí by to mohla být úplná nirvána, ale nepustili nás tam, protože jsme neměli lístky a ty se prodávají jen za dne a nikoliv večer. Zpátky tedy ťapy ťapy po Románském mostě. Slunce zapadlo, Mezquita se osvětlila a my jsme nastříleli pár fotek.
Do hotelu jsme dorazili po 11. večer, Elí se krásně naladila na španělský režim a my s ní.
D3 – Córdoba – 18.6. – sobota
Elíša úplně neocenila budíček v 8:30, což nám následně projevovala svoji laskavostí u snídaně v hotelu, načež jí Martinka zpaměti odrecitovala celou Polednici od K. J. Erbena. Když už jsem u toho, sbírka básní Kytice byla součástí naší povinné výbavy dovezené z Čech a protože v našem vypůjčeném autě nehrálo rádio, tak už jí umím skoro nazpaměť.
Asi 50 metrů od hotelu se nachází náměstíčko del Potro, což bych normálně snad ani nezmiňoval, pokud by u něj nebyla Posada del Potro, ve které nějakou dobu pobýval pisálek Miguel de Cervantes a nepopisoval ji ve svém Don Kichtovi jako hnízdo zlodějů. Ti si za ušetřený peníz pořídili náš hotel a jejich potomci tam pokračují v řemesle dodnes.
Další kroky jsme namířili k Mezquitě. Po cestě jsme zastavili v místních arabských lázních (hammam), protože podle knihy Lonely Planet návštěva těchto lázní má patřit mezi největší andaluské zážitky. Bohužel, malé děti tam nesmějí. Můj návrh, že by Elí na nás počkala před vchodem než se vylázníme, nebyl schválen a dokonce ani pochválen.
K Mezquitě jsme dorazili 3 minuty před 10, kdy otevírají. Lístek se zde platí bez ohledu na členství v EU, ale 8 éček za ten zážitek docela stojí, protože Mezquite JE velká.
Mezquita (španělsky mešita) je vlastně křesťanská katedrála zasvěcená Neposkvrněnému početí Panny Marie, ale jak asi každý tuší, ne vždycky tomu tak bylo. Stavba je dlouhá 179 metrů a široká 134 metrů a tedy plocha 23 000 metr čtverečních z ní dělá jednu z největších sakrálních staveb na světě.
V katedrále se smí fotit bleskem, ale bez stativu. Taky je slušné si sundat z hlavy čepici a nebýt v plavkách.
Po prohlídce mešitokatedrály jsme se oddali bloudění v uličkách židovské čtvrti Judareía. Trochu jsme se tam s Martinkou pohádali o to, kdy začne být ten správný čas na nakupování suvenýrů. Já bych nakupoval ihned, ale Marča mi logicky vyargumentovala, že to, co mají tady, budou mít v Andalusii všude, a tedy proč se s tím tahat od začátku. Jenže v Córdobě mají krásné věci z kůže (např. stojací hodiny, misky atd.), které pak už nikde jinde neměli a tak mě zase ošidili.
Čas se zatím posunul k poledni a my se rozhodli dát si naše první Tapas.
Tapas je španělský způsob jedení a zahrnuje konzumaci různých (teplých i studených) předkrmů, pokrmů a mňamek v malých porcích. Tapas se podává v tapas barech nebo i v restauracích, kde to můžou mít jako malou porci daného jídla. V tomto případě se typicky rozeznávají 3 velikosti – plná porce (racion), poloviční (medio) a tapa. Tapas nás obecně uchvátili, zavedli jsme dokonce český termín „tapat“ jako synonymum pro „papat tapas“.
Výběr tapas u nás obvykle probíhal tak, že jsme se nejdříve koukli na lístek, potom nešťastně na sebe a potom jsme požádali, ať přinese cinco (5) nějakých tapas a obvykle to i dobře dopadlo. Tentokrát jsme dostali Salmorecho, což je úžasná varianta rajčatového gazpáča v konzistenci krupicové kaše, které se snad dociluje mícháním s nadrobeným chlebem a další 4 dobroty, jejichž popis jsem si nezaznamenal.
Krásně natapaný jsme vyrazili do místního Alcazaru, středověké pevnosti nacházející se kousek od Mezquity po proudu řeky Guadalquivir, která bývávala hlavní rezidencí Ferdinanda II a Isabely I, což jsou pro Španěly něco jako Kája IV pro Čechy a m.j. to byli oni, kdo vypravil Kryštofa Kolumba do Indie zkratkou přes Ameriku.
Při nákupu vstupenek jsme zkusili pořídit ty na noční prohlídku, ale bez šance vyprodáno.
U Alcazaru jsou zahrady, v kterých kvetou kytičky, stříkají fontánky a procházejí se Japonci. Hned na začátku nás zaujal rybníček plný velikých barevných rybiček. Chtěl jsem pobavit Elinku a tak jsem jim tam strčil do vody skrz zábradlí prstíček. Přijel menší sumec a prst mi ukousnul, tedy ukousnul by, kdybych ho nevytrhl na poslední chvilku té bestii z tlamy. Jak jsem se leknul a vyletěl, tak jsem se praštil o zábradlí a zase se sesunul zpátky k zemi, ale cíl byl naplněn, Elinka se pobavila a dost dlouho potom opakovala „táta, rybičky, ještě, ještě“.
V zahradách jsme pokračovali našimi oblíbenými činnostmi a to je přebalování a focení Elišky. Když jsme se vyčerpali, co se týká rezervních plínek a námětů na fotky, vyrazili jsme směr hotel na odpolední hají. Po cestě nás zaujali turistické obchody plné krásných typických Carmen-šatiček a bylo jasné, že dříve nebo později v jedněch Elí skončí.
Po čtvrté jsme už zase vyráželi z hotelu. Kolem Mezquity, Islámského vodního kola maskovaného lešením a Alcazaru, jsme pokračovali podél vody mimo mapu centra, kde se nachází místní zoologická zahrada.
Jak kdekdo ví, Martinka je bývalá učitelka zeměpisu a biologie a tak Elinka ve svých 20 měsících zná už více států než já a o biologii radši vůbec nemluvím. Samozřejmě také zná 100 zvířat a zoologické zahrady obecně miluje.
Místní ZOO je všude krásně po rovině, mimo jiné tu také mají medvědy, slony a obrovské pštrosy, od kterých se při troše snahy nechá i dát pokousat. ZOO se nám líbila, dokonce natolik, že jsme si před ptačí voliérou rozbalili deku a vyvalili se na trávu. Pravděpodobně jsme vychytali jediný kousek zeleného trávníku v celém regionu Córdoba a tak se stali terčem závisti dalších návštěvníků ZOO, kteří si deku zapomněli doma.
V 7 večer jsme se zvedli z deky a poháněni Elí výkřiky „ňami, ňami“ jsme pospíchali do stejné restaurace jako předešlý večer na tutovku ve formě čerstvého „vocasu z bejka“. Vyhládnuti jsme včerejší menu trošku rozšířili ještě o smažené krevety, které vůbec neudělaly špatnou práci.
Do hotelu jsme dorazili něco po 22 hodině, v plánu byla koupačka. Moje koupání s Elinkou patří mezi takové naše oblíbené domácí rituály a Španělsko na tom nemělo nic změnit. Všechno probíhalo prima do momentu, kdy Elí říká „čůrám“. Já na to naivně a nepřemýšlíc: „čůrat můžeš, NESMÍŠ kakat“ a bylo to. Vyjela z ní megašiška, kterou by nikdo ani ve snu nespojil s takovým krásným 50 cm malinkým miminkem. Naštěstí jsem se po prvním výkřiku hrůzy dost rychle zkonsolidoval a chladnokrevně vylovil to jelito kelímkem, se kterým jsme si právě hráli hru na polívanou. Za to jsem sklidil velké uznání od Martinky, která běžela zatočit s toxickým odpadem do nedalekého záchodu. O zážitku jsme si povídali ještě pár minut, než jsme šli následovat příklad Elí ve spaní.