23/12 čtvrtek
Na letiště se dostáváme přibližně 2 hodiny před odletem, ale po vyzvednutí voucheru a dalších dokladů u stánku Exim tours, zjišťujeme, že takřka všichni už stojí u přepážky. Ve frontě se seznamujeme s dvěma mladými lidmi, kteří jedou do stejného hotelu jako my. Let proběhl klidně a po čtyřech hodinách přistáváme v Aqabě a odevzdáváme pasy kvůli vízu. Hned po příjezdu do našeho hotelu se informujeme, jak se dostat do Izraele, plánujeme totiž vyrazit už brzy ráno. Plány nám hatí delegátka, která oznamuje, že informační schůzka bude v půl desáté ráno a my tam musíme, protože se budou rozdávat pasy s vízem. Po večeři vyrazíme ven a David hned v prvním obchodě kupuje pěknou košili. Do hotelu se vracíme okolo desáté a do půlnoci se připravujeme na odjezd a diskutujeme různé varianty cestování.
24/12 pátek
Ráno vstáváme přibližně v půl deváté, původní idea byla vstát už v osm, ale vzhledem tomu, že na mobilním telefonu máme český čas, zaspíme. Jdeme na schůzku s delegátkou a bereme si pasy. Potom co ji oznamujeme, že jedeme do Izraele, zatváří se dost nespokojeně. David tomu ještě přidává, když ji svým žertovným tónem sdělí, aby nás dala hledat, pokud se do příštího pátku nevrátíme.
Pak už nám na recepci volají taxík a my vyrážíme. Hranice jsou velmi blízko, jedeme asi 20 minut a stavíme na první z dlouhé řady kontrol, které nás v příštích dnech čekají. Musíme vystoupit a vyndat baťohy, řidič se očividně s vojáky zná, takže kontrola proběhne rychle. Popojedeme dalších 200 metrů a jsme na hranicích. Na jordánských hranicích po nás chtějí 10 JD jako výjezdní taxu, ale máme načteno, že taxa se neplatí, pokud se v zemi zůstane méně než 24 hodin. Po delším přemýšlení a jednom telefonátu je nám taxa prominuta a my pokračujeme směrem k izraelským hranicím. Mezi jordánskou a izraelskou stranou je pásmo nikoho, v kterém jsou nášlapné miny. Na izraelské straně se nás ujímají vojačky a prohlídnou nám velmi pozorně baťohy. V každém baťohu šmátrají malými kulatými papírky a ty pak někam odnesou. Na otázku k čemu to, odpovídají- že je to secret. Důvod této činnosti nám zůstává utajen jen do okamžiku než nasedneme do taxi směr Eilat. Taxikář nám vysvětlí, že papírky detekují mastnotu používanou při převozu výbušnin. Po prošacování zavazadel přichází na řadu otázky- co jedeme dělat do Izraele, co chceme vidět, koho tam známe, jestli nám někdo dal něco, abychom to převezli atd. Pak pasová kontrola. David vyndává svůj druhý pas, aby v tom prázdnějším neměl razítko Izraele – tzv. izraelské stigma. Já jiný pas nemám, takže při další cestě do Jemenu si musím nechat udělat nový. Nakonec si vyměňujeme 40 dolarů a nasedáme do přivolaného taxíka, mimochodem bílé oktávie. Řidič nás vysazuje přímo před půjčovnou aut. V Eldan a Budget Cars nemají žádné volné auto, naštěstí je hned vedle Avis, kde uspějeme. Půjčujeme si Hyundai Gotz s automatickou převodovkou za 115 dolarů, které máme odevzdat v pondělí v Jeruzalémě.
Konečně vyjíždíme směr Timna park. Do parku platíme vstupné 79 NIZ. Postupně objíždíme všechny zajímavé útvary – Spirálovou horu, Mushrooms, Šalamounovy pilíře, Oblouk a další. Po cestě k poslední zastávce, kde máme dostat zadarmo minci a vytvořit si krabičku s pískem nabíráme francouzskou rodinku a dovážíme je až na místo. Lahvičky si opravdu děláme, ale mistři z nás asi nebudou. Po cestě ven z parku bereme další stopaře, tentokrát 3 korejce, které dovezeme až do kibucu, kde pracují. Míříme do Ein Gedi, kde chceme přespat, ale začíná být tma a tak když se na břehu mrtvého moře ukáže hotelové městečko Zohar Neve, odbočujeme z hlavní silnice a jdeme hledat nocleh. Projdeme asi 7 hotelů a teprve v posledním mají jeden neobsazený pokoj. Se snídaní i večeří stojí 115 dolarů. Po večeři se jdeme projít k Mrtvému moři, hotel leží přímo na pláži.
25/12 sobota
Je šabat a taky Boží hod. Ráno jdeme na snídani a přemýšlíme, jak nejlépe naplánovat den. Nakonec se rozhodujeme pro bahenní zábal a koupel v bazénku. Pracovnice lázní nás naplácá bahnem a pak zabalí do igelitu a ručníků, po 40-ti minutách zábalu se dalších 40 minut snažíme bahno smýt. Následuje „ponoření“ do bazénku, samozřejmě o ponoření se nedá mluvit, protože voda nás hrozně tlačí nahoru. Já vylézám za 2 minuty, protože mám díky alergii na nohou škrábance a slaná voda na rozškrábané kůži je pekelný zážitek. Po osprchování jdeme jen v plavkách k moři, je dost velká zima tak 15 stupňů, kolem nás prochází lidé ve svetrech. Po ponoření palce do vody se rozhodujeme, že Mrtvého moře bylo pro dnešek dost. V pokoji se ještě jednou sprchujeme, protože je nám hrozná zima, balíme a vyrážíme směr Masada. Po poledni přijíždíme k pevnosti a rozhodneme se pro cestu lanovkou, protože čas kvačí. Asi po dvou hodinách strávených v pevnosti pokračujeme po silnici podél pobřeží směrem na Jeruzalém. Po cestě vidíme izraelské osady a beduínské stany. Ještě před Jeruzalémem bereme za 140 NIZ plnou nádrž a se setměním dojíždíme do města. Poměrně snadno najdeme čtvrť, ve které máme odevzdat auto a dáme se do hledání hotelu. O šabatu se z hotelů odhlašuje až po západu slunce, takže se nám dlouho nedaří najít volný pokoj. Nakonec uspějeme ve čtyřhvězdičkovém hotelu Dan Panorama, ovšem cena tomu odpovídá, rezervujeme si dvě noci se snídaní, dohromady 260 dolarů. Po ubytování jdeme do města na večeři, venku je pěkná zima, maximálně 10 stupňů. Dojdeme k Jaffské bráně a vejdeme do Starého města. Projdeme uličkou plnou krámků a nakonec večeříme v malé restauraci. K večeři si dáváme hodně starterů-humousy a taky jehněčí šašlik. Zpátky do hotelu si bereme taxík.
26/12 neděle
Ráno vstáváme už ve čtvrt na sedm, protože máme plno práce. Snídaně odpovídá čtyř hvězdičkovému hotelu, jakmile se najíme, vyrážíme před hotel shánět taxi. Naším prvním cílem je Betlém, informovali jsme se v hotelu, že turisti tam teď normálně jezdí a situace je klidná. Před hotelem nás odchytává taxikář a láká nás na to, že může dojet až do Betléma. Normální izraelské taxíky tam totiž nemohou, vysadí vás na check pointu a pak vás musí nabrat palestinský. Představa,že nebudeme muset přesedat a komplikovat si cestu nás zláká, takže nasedáme. Taxikář mluví obstojně anglicky a během cesty (asi 50 minut) nám vysvětluje, že Chrám Narození bude ještě uzavřen po návštěvníky, takže se zastavíme u jeho přítele. Při příjezdu do Betléma nás kontrolují na check pointu, chtějí vidět pasy a kam jedeme. Vypadá to, že náš taxikář Hisham zná všechny vojáky. Vzhledem k tomu, že vojáci se tváří nezvykle mile v porovnání s jinými izraelskými vojáky, žádám je o povolení se s nimi vyfotit a oni celkem ochotně svolují.
Jak se dalo čekat, Hishamův přítel má obchod pro turisty s různými vyřezávanými věcmi, hlavně betlémy. David s jeho pověstnou slabostí pro špurky si nakonec vybírá betlém, já kupuji jeruzalémský křížek pro kolegyni. Betlém nám zabalí, strčí za pult a my vyrážíme s jedním prodavačem, který dělá průvodce, k Chrámu narození. V jeskyni, kde je hvězda, na které se měl narodil Ježíš zrovna probíhá nějaký náboženský obřad, takže si ho chvíli poslechneme a pak vycházíme do hlavní lodě a prohlížíme si interiér. Kostel má velmi malé přístupové dveře, člověk se musí sklonit, pokud chce vejít. Tyto dveře pocházející ze 6.tého století, měly zastavit vojáky, kteří by chtěli do kostela vtrhnout na koních. Po odchodu z kostela si ještě prohlížíme náměstí a pak už pokračujeme zpátky do krámku, kde nabíráme taxikáře, náš betlém a jedeme zpátky. Když jsme viděli, jak jednoduché bylo dostat se do Betléma, rozhodujeme se pokračovat do Rammaláhu, abychom viděli hrob Jásira Arafata. Hisham tvrdí, že to není žádný problém a zdůrazňuje, jaké jsme měli štěstí, že jsme na něj narazili. To, že může vjet svým autem na palestinská území je tím, že je to Palestinec s izraelským občanstvím. Check point před Rammaláhem vypadá mnohem bezútěšněji než ten před Betlémem, rozbitá silnice, všude hromady odpadků. Vojáci se nechtějí nechat vyfotit a na pytlech s pískem okolo jejich stanoviště vidíme několik zabavených fotoaparátů. My ten náš vůbec nevyndáváme. Čím více se vzdalujeme od check pointu, tím se začíná město zlepšovat, někde jsou vidět i docela slušné domy. Hisham říká, že v Palestině je to tak půl na půl, půlka lidí jsou absolutní chudáci a druhá půlka boháči, nic mezitím. Budova, v které byl tanky zadržován Jásir Rafat je z poloviny rozbombardována, všude trosky, jedna stěna domu úplně chybí a my vidíme někomu do koupelny. Samotný hrob J.A. je v proskleném altánku, pokrytý věnci a stojí u něj čestná stráž, která se ochotně nechá vyfotit. 
Děláme další fotografie a pak se vracíme směrem k check pointu. Po cestě vidíme betonový plot, který odděluje palestinská území od izraelských. Na check pointu musíme tentokrát čekat déle, po levé straně vidíme proud lidí, kteří procházejí na izraelská území, musí projít osobní kontrolou. Vracíme se do Jeruzaléma, necháváme balík s betlémem v hotelu a taxikář nás hodí před Jaffskou bránu. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, takže si chceme prohlédnout část Starého města. Bohužel se ukazuje, že nemáme průvodce, což je docela nepříjemné. Snažíme se orientovat jen podle mapy a v jednom momentě, když na mapě zrovna něco hledáme se k nám přitočí milý stařík, jestli něco nepotřebujeme. Když řekneme, že hledáme to a to, dá se do pohybu a kvačí před námi a přitom žvatlá, že zná presidenta Havla a že mu dělal průvodce. Dochází nám, že bude chtít peníze, takže se ho zbavujeme, milý stařík se v momentě, kdy mu dáváme 5 NIZ(chtěl 50) stává nerudným starcem, který se nám věší na rukávy a hází sprostá anglická slova. Přesto nás zavedl až k Zdi nářků. David si bere papírovou jarmulku a jde se podívat ke zdi. Ženy mají oddělenou část zdi, ale je ji pozoruji jen z povzdálí. Pak jdeme do arabské čtvrti a nacházíme zastavení na Via dolorosa, docházíme až ke Lví bráně, kde se otáčíme a míříme do chrámu Božího hrobu. Po jeho prohlídce se vracíme do hotelu, kde zjišťujeme, že večeře, kterou jsme si chtěli přiobjednat je příliš drahá, tak jedeme vrátit auto a pak se vracíme do Starého města a večeříme v libanonské restauraci hned u Jaffské brány. Když se vrátíme do hotelu, zjišťujeme v televizi, že bylo zemětřesení a vlny tsunami. První odhad mrtvých se blíží k třem tisícům a my odhadujeme, že dojde ke zdvojnásobení. Čas ukáže, že jsme se hrubě mýlili, k dnešnímu dni(22/1) je počet obětí odhadován na 220 tisíc.
27/12 pondělí
Vstáváme v sedm hodin a jdeme pěšky k Jaffa gate, po cestě ale potkáváme taxikáře Hishama, tak se necháme hodit až na Chrámovou horu ke Skalnímu dómu. 
Bohužel se ukazuje, že do mešity mohou pouze věřící, stejně tak do mešity El-Aksa. Mozaiky na stěnách Skalního domu jsou monumentální. Od Skalního dómu vidíme pravoslavný kostel na Olivetské hoře. Pak jdeme k Damascus gate, odkud se pokračuje k Garden tomb, místa, které patří anglikánské církvi, o kterém protestanti tvrdí, že je zde Ježíšův hrob. Zahrada je zavřená, ale když požádáme, tak nás pustí dál a dokonce nám dají stručného průvodce v češtině. Další naše cesta vede na Olivetskou horu.
Vystupujeme kaple Nanebevstoupení, kde, jak věří většina křesťanských církví kromě pravoslavné, vstoupil Ježíš na nebesa. Poblíž kaple se nachází chrám Pater Noster, kde měl Ježíš učit své učedníky Otčenáš. Interiér kostela je vyzdoben nápisy Otčenáše v několika desítkách jazyků. Dáváme se úzkou silničkou směrem ke Getsemanské zahradě, bohužel,část, které se nachází pravoslavný kostel Nanebevzetí pany Marie, je uzavřená. Ve spodní části Getsemanské zahrady je kostel Všech národů s krásnou mozaikou v průčelí, v blízkosti se Getsemanská jeskyně, kde se Ježíš scházel se svými učedníky. Chceme pokračovat na horu Sion, ale nedaří se nám chytit taxi, auta projíždějí prázdná okolo,ale nezastaví, takže se dáme pěšky ke Lví bráně a teprve u ní stavíme taxi. Na Sioně je opatství Zesnutí panny Marie, hrob krále Davida a Večeřadlo- místnost, kde měla proběhnout poslední večeře Ježíše a jeho učedníků. Dáme si občerstvení a jdeme hledat hrob Oskara Schindlera.
Po tom si bereme taxi k Izraelskému muzeu, kde jsou uloženy svitky z Kumranu, které byly objeveny ve stejnojmenné lokalitě mezi lety 1947-1956 a obsahují do té doby neznámé části bible. Řidič taxi zná Hishama, kterého dokonce ho při stání v koloně potkáváme. Nejdříve si prohlédneme svitky, které bohužel nemůžeme fotit, ale David přeci jen jeden snímek udělá. Pak se přesunujeme do dalších budov, ale já to vzdávám, muzea mi přijdou všude stejná, takže čekám na Davida v hale a podřimuji. Ten mezitím projde všechny sekce. Pak si bereme taxík a necháme se odvést do známé nákupní ulice Ben Yehuda, která je známá nejen svými obchody ale také tím, že zde bylo spácháno několik sebevražedných útoků. David má silné nutkání koupit si židovský svícen- menoru a já mám co dělat, abych mu to vymluvila. Jdeme pomalu pěšky k hotelu a cestou si kupujeme falafel, který je rozhodně lepší než ten první. V hotelu si na dvě hodiny zdřímneme a pak jdeme naposledy do Starého města na nákupy a na večeři. V jednom krámě potkáváme prodavače, který má snachu z Brna prodává nám 200 Kč za 5 dolarů.
Úterý 28.12.
Vstáváme v půl osmé a jdeme na snídani. Po osmé hodině se odhlašujeme z hotelu a Hisham už na nás čeká. Cestou do Jericha probírá David s Hishamem situaci v Izraeli a různé varianty řešení. V Jerichu jdeme nejdříve do Hisham palác, kde se platí 10 NIZ vstup. Pak jedeme do Old Jericho, cestou vidíme ve skále vysoko nad městem klášter, ke kterému vede lanovka. Old Jericho, město, které má být nejstarší na světě, jsou jen ruiny. 
Nejsou příliš dobře značené a tak se nám nedaří najít nejstarší zeď na světě, která tam má být. Hisham přichází s návrhem, že už by jsme to na hranici mohli dojít pěšky, to ovšem neakceptujeme. Rozhoduje se jet zkratkou a doufá, že ho vojáci pustí branou, kde zřejmě mohou projíždět jen vojenská auta. Tentokrát Hishamovo kouzlo a známosti nepomohou a mi se musíme vrátit na hlavní silnici a jet asi 30 minut na hranice.
Tam mu platíme 100 dolarů a jdeme platit taxy, které stojí dohromady 67 dolarů, což nás mírně šokuje. Po tom, co nás zkontrolují, čekáme 2 hodiny na autobus, který nás má dovést na jordánskou hranici. Když dojedeme na první jordánskou kontrolu, čeká nás nemilé překvapení. Celník tvrdí, že nemáme vízum do Jordánska a že tedy musíme vystoupit, a vytahuje nás z autobusu i se zavazadly. Je nám řečeno, že to kulaté razítko, které nám dali na letišti, nestačí pro vstup a my musíme mít jiné. Jenže to nám oni nemohou vystavit a prý musíme na další přechod, který leží o 80 km severněji. Celníci nereagují ani na nabídku úplatku a my tak musíme čekat na autobus, který nás odveze zpátky na izraelskou hranici. Máme štěstí, že nám dávají potvrzení o zaplacení výjezdních tax, takže snad nebudeme muset platit znovu. Cesta na další hranici trvá přes hodinu a stojí nás 50 dolarů. V pět zapadá slunce a my se dostáváme na hranici až v šest. Tady musíme čekat další hodinu, než nám vrátí část peněz za zaplacené taxy. Potom, co překračujeme hranici, čekáme další hodinu na autobus, který nás doveze mimo hraniční pásmo, kde si bereme taxi do Ammánu. Řidič jede jako prase a terén je dost hornatý. Do Ammánu dorazíme v devět hodin večer totálně vyčerpaní a ubytováváme se hned v prvním hotelu.
Středa 29.12.
Vstáváme už v sedm hodin a po snídani jedeme taxíkem k Roman theatre. Vstup je 1JD, amfiteátr je pro 6 000 lidí a patří k němu také dvě malá muzea. Po prohlídce jdeme hledat mešitu, o které psali v průvodci, ale ztrácíme se ve změti uliček. Nakonec taxíkem jedeme hledat půjčovnu aut. Pronájem je dost drahý,ale nechce se nám hledat další, takže si půjčujeme auto na 3 dny. Jeden den stojí 27 JD a pak musíme zaplatit drop off taxu 35 JD. V půjčovně si také domluvíme, že nás vyvezou ven z Ammánu, protože představa, že v té změti silnic bez pořádného značení a s řidiči, kteří si jezdí, jak chtějí, hledáme cestu ven, není moc veselá. S řidičem si zajedeme do hotelu pro věci a pak už míříme do města Madaba, které je vyhlášené svými mozaikami. Ve městě si prohlédneme známou mapu, která byla původně sestavena ze 2 milionů kousků mozaiky 
a jejíž zbytky jsou na podlaze kostela sv. Jiří. Při procházení uliček v Madabě si kupujeme několik lahviček plněných pískem. Pak pokračujeme na Mt. Nebo, kde má být pohřben Mojžíš a v kostele jsou další krásné mozaiky. Od kostela nevíme jak dál a tak se ptáme policistů, kudy máme jet na Al Karak, ti nás posílají cestou, která po ½ hodině končí. Během té půl hodiny si do sytosti užíváme různých serpentin a pak samozřejmě znovu zpátky. Nakonec se vracíme do Madaby a odtud už se napojujeme na tu správnou silnici, která vede do Al Karak, což je křižácký hrad.
Hrad je poměrně dobře zachovaný, všude jsou italští turisté a my, mírně skeptičtí po předchozích zkušenostech s orientací, se s jedním autobusem dohodneme, že za ním pojedeme do Petry, což je naše další zastávka. Nakonec jsme rádi, že jsme to udělali, protože cesta je neznačená a my se od autobusu odpojujeme až potom, co jsme si jistí, že jsme na správné dálnici.
V Petře hledáme hotel, ale všechny jsou příliš drahé nebo plné,nakonec končíme v hotelu Edome za 54 JD na noc s večeří a snídaní. Při večeři potkáváme Čechy, kteří mají vstupenku na 2 dny, my si chceme koupit jen vstupenku na jeden den.
Čtvrtek 30.12.
Vstáváme už v sedm hodin, abychom si část Petry prohlédli ještě než bude velké horko. Po snídani platíme hotel a věci si necháváme v autě, nakonec jsme se rozhodli, že strávíme další noc už v Aqabě. Vstup do Petry, která leží jen 200 metrů od našeho hotelu stojí jednoho 13 JD a my nemáme peníze, dolary se platit nedá takže se musíme vrátit a najít směnárnu. David hned u vchodu kupuje červený arabský šátek, v kterém si udělá několik pěkných fotek. Od vstupu je to asi 500 metrů k soutěsce Siq, která je dlouhá 1,2 km. Po cestě stojí nahaněči, kteří nám nabízí své koně a snaží se nás přesvědčit, že cesta k soutěsce je velmi dlouhá, ale my vytrváváme a všem tvrdíme, že rádi chodíme. Procházka soutěskou je nádherná, v některých místech je úzká jen 3 metry a stěny jsou z pískovce, který má různé barvy. Na konci soutěsky je nádherný výhled na první z nabatejských staveb – Al-Khazneh- Pokladnici. Dlouho se kocháme pohledem na stavbu, která má přes 30 metrů na výšku. Na každé straně jsou různé stavby, barva pískovce se mění i na jednom metru čtverečním. Ve skále jsou dokonce i toalety a jejich stěny a strop jsou stejně úžasné jako okolní stavby. Začíná být horko a my míříme k další stavbě klášteru – Ad-deir – Klášter, která leží vysoko ve skále a vede k ní 800 schodů. Po cestě na nás doráží plno domorodců s oslíky, kteří chudáci vozí líné turisty až k Al-deir. My jdeme pěšky, výstup nám trvá asi 50 minut a cestu si zpříjemňujeme nákupy různých suvenýrů od sošek zvířat až k náramkům. Když vylezeme až ke klášteru děláme několik fotek a v občerstvení si dáváme kolu, potom už začínáme pomalu sestupovat, blíží se poledne a slunce pálí čím dál víc. Cestou dolů potkáváme zástupy turistů a gratulujeme si k nápadu vstát tak brzy. Pomalu jdeme na zpět a pod vstupem na schody si dáváme v restauraci bufetový oběd za 7 JD. Lezeme ještě k dalším stavbám například ke královským hrobkám, ale už jsme dost unavení. Jsou skoro 4 hodiny odpoledne a my dokonce využíváme nabídky na svezení na koních.
Odjíždíme a asi za hodinu a půl jsme v Aqabě. Zítra máme poslední den půjčené auto, tak jedeme do Wadi Rum.
Pátek 31.12.
Ráno vyjíždíme v devět hodin, při jízdě po dálnici mineme odbočku a musíme se zeptat beduína kudy do Wadi Rum. Před branou stojí několik řad terénních automobilů, které už mají ta nejlepší léta za sebou. Vstup do komplexu stojí 2 JD a na tabuli je možnost si vybrat různé túry autem nebo velbloudem. Rozhodujeme se pro čtyř hodinovou túru za 32 JD. Bere si nás jeden řidič a usazuje nás na korbě svého auta. Už po několika minutách jízdy začínáme litovat, že jsme se lépe neoblékli, vítr je strašně studený. Řidič nejdříve staví u sebe doma, kde bere nějaké věci na čaj, který nám bude vařit. Pak pokračujeme k jednotlivým zastávkám na cestě. Po chvíli sjíždíme z hlavní cesty a dál pokračujeme pískem. Vidíme Lawrence´s house, Červené duny, Small Bridge a Rock bridge. U Lawrence´spring vidíme nástěnné malby, které jsou zde z období Nabateánců. U velkého Rock bridge, na který David vyleze je přestávka a náš beduín nám dělá hrozně sladký čaj a připálený chleba s marmeládou. Když pokračujeme pískem dál, řidič nám zastaví vždycky když mu zaboucháme na střechu. Vyfotíme si volně pasoucí se velbloudy a pak si necháváme zastavit u beduínského stanu. Davidovo velké přání strávit noc v beduínském stanu bere za své stejnou rychlostí, s jakou se ze stanu šíří strašný smrad. Na konci 4 hodinové vyjížďky nás řidič vysazuje u visitors centra. Další náš plán je projet se tak půl hodinky na velbloudech, ale to se bohužel nebo bohudík neuskuteční, protože na stanovišti velbloudů je jen jeden vypelichaný jedinec, ostatní odjeli s turisty. David se nakonec alespoň nechá s velbloudem vyfotit.
Po cestě nazpátek potkáváme autobus, za kterým jsme jeli z Karaku, chceme je pozdravit, takže David přidá na rychlosti a těsně před Aqabou nás zastaví policista. 
Neumí slovo anglicky, tak mu ukážeme pasy a řidičák a snažíme se mu vylíčit, jak krásné je Jordánsko a podobně. Nakonec nás pouští a my si ho ještě předtím vyfotíme.
Když dorazíme do hotelu, tak si jdeme dát schawermu vedle do malé restaurace a pak se jdeme podívat na střechu na západ slunce. Ten se sice nakonec nekoná, ale pořádají jakousi zkoušku na půlnoční ohňostroje, a jak zjistíme o půlnoci, nebyla to zkouška, ale asi hlavní představení.
Sobota 1.1. 2005
Vstáváme v osm, protože v devět se odjíždí svozem do Royal diving club na potápění. V klubu pracuje jedna starší Češka jako instruktorka potápění. Já si vyzvedávám věci na šnorchlování a David se odebírá k potápění a vrací se až po 3 hodinách. Mezitím mrznu na pláži, fouká strašně studený vítr, takže mne ani nenapadne vytáhnout nos z pod všech těch ručníků. David se vrací okolo poledne nadšený, byli se potápět až u saudsko-arabských hranic v hloubce 25 metrů. Začíná být teplo a tak se odvažuji do vody, na to, že má mít 22 stupňů je strašně ledová a i když je to pod hladinou krásné, za chvíli vylézám strašně zmrzlá a bšžím se sprchovat. Odpoledne jdeme na poslední nákupy. Davidovi se strašně líbí obraz, který visí v hotelové recepci, takže se vyptáváme na každém rohu, jestli o nějakém takovém nevědí. Postupně se dozvídáme, že jeho tvůrce odjel do Německa, Izraele, Saudské Arábie, prostě každý o tom má svou představu. Při hledání obrazu dokupujeme různé suvenýry. Snažím se Davida přesvědčit, že koupě vodní dýmky je nesmysl, nejsem moc úspěšná, ale problém se rozřeší tím, že ta na kterou měl zálusk už je prodaná. Díky bohu.
Neděle 2.1.2005
Konečně jednou vstáváme až v momentě, kdy se opravdu probudíme a to je v půl deváté. Po snídani si bereme taxík a jedeme si prohlédnout pamětihodnosti v Aqabě, tzn. Starou Aqabu, Aqabu casttle a nakonec akvárium. Odpoledne zasvěcujeme vybírání fotek v internet kavárně a jejich vyvolávání a dávání do alba. Vyjde nás to o polovinu levněji než v Čechách a fotky jsou ve vynikající kvalitě.
V osm hodin večer odjíždíme na letiště a ve tři v noci přilétáme na Ruzyň. Dovolená skončila, ráno se jde do práce.