Dovolená – úvod
To, kam pojedeme letos na dovolenou, jsme začali řešit v průběhu května. Hledali jsme zájezdy na webových stránkách německých cestovek a porovnávali nabídky. Původně jsme chtěli jet na Kubu nebo do Mexika, ale po několika večerech strávených u internetu (ty účty za telefon…) jsme našli zájezd do Indonésie, konkrétně na Bali. Zaujal nás výhodný poměr mezi cenou a nabízenými službami, což byl pětihvězdičkový hotel, doprava a snídaně celkem za 1000 Euro. Začali jsme pátrat po tom, co se dá dělat na Bali potažmo v Indonésii. Po zjištění, že možností je spousta a země je považována za velmi levnou, jsme zájezd zaplatili. To se odehrálo někdy na konci května.
Po tomto rozhodnutí jsme se začali v prvotním nadšení připravovat na cestu. Koupili jsem dva průvodce, jeden Lonely planet průvodce JV Asií a druhý Rough Guide – Indonésie. Studování různých možností výletů se zabýval hlavně David. Já jsem si nadšeně koupila učebnici indonéštiny a začala se učit slovíčka.
V přípravné fázi jsme taky prostudovali hodně materiálů na internetu v češtině i v angličtině (viz odkazy).
Zpočátku jsme plánovali více výletů než kolik jsme jich pak uskutečnili. Přemýšleli jsme o návštěvě centra pro rehabilitaci orangutanů, buď na Sumatře nebo na Kalimantanu, chtěli jsme vidět Borobudur a Prambanan na Jávě a komodské varany na Komodu, plus samozřejmě projet Bali a vidět největší zajímavosti ostrova.
Po vystřízlivění nám došlo, že během 14 dnů toto zrealizovat nemůžeme a došli jsme k závěru, že naším cílem zůstává vidět Jávu a chrámy, Komodo a Bali. Orangutani musí počkat.
Při studování materiálů na internetu jsme taky našli mnoho organizovaných zájezdů do míst, kam jsme se chtěli podívat. Po porovnání jejich cen a pročtení průvodců jsme se rozhodli, že pokud to jen trochu půjde, tyto výlety si zařídíme sami, protože organizované zájezdy mají astronomické ceny. Jak se ukázalo později (bude o tom ještě řeč), asi by bývalo nebylo špatné alespoň jeden organizovaný zájezd si zaplatit. Na druhou stranu bychom tak přišli o zážitky, kterými teď můžeme šokovat či pobavit přátele a příbuzné.
Po fázi teoretických příprav přišla fáze praktická. Zjistili jsme jaká očkování jsou doporučována a co je dobré mít sebou. Nakonec po návštěvě Centra pro cestovní medicínu(já) a hygienické stanice v Kladně (David) jsme byli očkování proti hepatitidě A,B a taky břišnímu tyfu. Protože Sumbawa a Komodo leží v malarické oblasti, vzali jsme si sebou taky antimalarika.
Do praktických příprav patří také získání víza do Indonésie, které by bylo poměrně bezproblémové, kdybychom nebyli sklerotici a nezapomněli k žádostem přiložit fotky. Velmi se mi osvědčil malý slovníček indonéštiny, který lze zdarma získat na velvyslanectví.
Poslední fáze bylo balení zavazadel. Všechny získané informace nás dovedli k tomu, že toho sebou vezmeme co nejméně, protože je tam všechno levné. Já jsem začala balit tak týden před odjezdem, David asi tak 6 hodin. Ze speciálních věcí jsem si sebou vzala lékárničku (nejtěžší věc v zavazadlu), která se pak v některých momentech ukázala jako docela důležitá. David má potápěčský průkaz, takže si zabalil i věci na potápění.
Odjezd
10. 7.
Ráno spíme do deseti a plánovaný odjezd do Německa je v půl jedné, protože David ještě stále balí, odjezd se nakonec posune asi o hodinu. K Enricovi (Davidův kamarád Ital) do Frankfurtu přijíždíme v 18:15. Trochu si odpočineme a pak se s Enricem a jeho ženou Danou přesuneme do restaurace Paša. Tam už na nás čeká Adrian se ženou Ruslanou. Společnost vskutku mezinárodní, my dva za Českou republiku, Enrico za Itálii, Dana za Kazachstán, Ruslana za Ukrajinu a Adrian za Irsko. Konverzace probíhá současně čtyřmi jazyky. K Erikovi se vracíme okolo desáté hodiny a jdeme brzo spát.
11. 7. Naše letadlo odlétá z frankfurtského letiště v 15,00, takže máme poměrně dost času. David ráno jede odvést Enrica na nádraží (ten bude celý příští týden studovat MBA v Čelákovicích) a přitom zjistí, jak nám jede tramvaj a pak autobus na letiště. Já mezitím s Danou probírám situaci v Kazachstánu.
Ukáže se, že musíme jít na tramvaj poměrně brzy, protože autobus na letiště odjíždí v půl jedné. Utěšujeme se tím, že alespoň získáme dobrá místa u okénka v letadle. Dana nás jde vyprovodit až k autobusu a pak už jedeme směr letiště. Náš předpoklad ohledně míst u okénka se ukazuje jako mylný. Ačkoliv chybí ještě 2 hodiny do odletu, u přepážky Brunei Air (náš přepravce) před námi stojí minimálně sto lidí. Nepříjemná paní za přepážkou nám sděluje, že místa u okénka nejsou. Letadlo je stavěné způsobem 2 místa, 3 místa, 2 místa v jedné řadě, takže na nás vychází právě prostřední řada a David sedí vedle poměrně sympatického Němce.
Cestu nám zpříjemňují obrazovky, které má každý z nás před sebou a kde může sledovat filmy (výběr není moc velký, ale David mimo jiné zhlédne Hidalgo a já 50 krát a zase poprvé), hrát hry (mimo jiné Milionáře) nebo poslouchat hudbu. Letíme s Brunei Air (muslimové), takže by nás nemělo překvapit, že na úvod letu nám pustí na obrazovkách muslimskou modlitbu, přesto zůstaneme lehce přimražení, když se z obrazovky ozve: Alláh akhbar….
Brunejské letušky se o nás starají velice dobře, skoro každé 2 hodiny do nás cpou nějaké jídlo, bohužel ne příliš chutné. Jediné rozptýlení na trase Frankfurt-Bangkok (první část letu) nám připraví Němec, rozměry něco jako Goliáš, který přes zdůrazňované zákazy kouření na WC. Rozzuřená letuška mu pomocí našeho souseda v roli překladatele sděluje, že pokud by se to mělo opakovat, tak na něj v Bangkoku bude čekat policie.
Cesta do Bangkoku trvá přes jedenáct hodin. Na letišti zůstáváme asi hodinu a půl a pak se znovu nahrneme do letadla. Další zastávka:Bandar Seri Begawan v Brunei. Cesta trvá 2 hodiny a v Brunei asi po hodině přesedáme na menší letadlo a letíme vstříc konečné zastávce a to je Denpasar na Bali.
12. 7. Část letu už se odehrává díky časovému posunu tento den. Na letiště v Denpasaru přilétáme v 17.00 místního času. Hned v hale nás odchytává místní člověk, cosi jako delegát –průvodce cestovky a vede nás ven, kde čekáme na další turisty, kteří jdou do našeho hotelu v Sanuru. David mezitím mění 10 dolarů na rupie, kurs je 1 dolar 8450 rupií, což je jak se později ukáže, dost mizerné, ale na letišti se to dá předpokládat.
Do hotelu se přemísťujeme mikrobusem a delegát celou dobu mele v němčině, čemuž já vůbec nerozumím a David v rychlosti a jeho řevu ani nestačí překládat. Zaujaly nás informace o jedovatých korálových hadech a zelené mambě. Po příjezdu do areálu nám průvodce sděluje, že bude mít každý den Sprechstunde od 10,00 hodin v druhém loby.
Naše pokoje nejsou v hlavní budově, ale ve vedlejší a vypadají poměrně kulturně.
V pokoji se trochu zlidštíme a rozhodneme se jít do města trochu se rozkoukat. Blízko hotelu vyměňujeme prvních sto dolarů v kurzu 8 750 a pak si vezmeme bemo, běžný dopravní prostředek na Bali a za 5 tisíc rupií se necháme zavést do centra před obchodní dům Hardy´s, o kterém mluvil náš průvodce. Obchoďák projdeme, podivíme se nízkým cenám a jdeme hledat restauraci na večeři. Nakonec zapadneme do jedné rodinné, kde poprvé na Bali (a později nejméně ještě 200krát) zodpovíme otázku odkud jsme. K večeři si dáváme saté (David) a nasi goreng(já). Dá se říct, že tahle večeře určí i naše nejoblíbenější jídla v Indonésii, v příštích dvou týdnech zůstávám velmi často věrná nasi goreng a David si poměrně často dává saté. I s nápoji nás večeře vyjde na 75 000 rupií.
Poučení z průvodců, že voda z kohoutku je absolutně nepitná, vracíme se do Hardy´s koupit 18 litrů vody a k tomu přibereme hadí ovoce-salak a taky jedno pomelo. Vracíme se do hotelu opět bemem, dneska ještě za 5 tisíc, ale od příště už vždycky jen za 4 tisíce.
Jdeme se podívat do hlavní hotelové budovy. Hotel Grand Bali Beach je nejstarší hotel na ostrově, velice často využívaný vládou a podle toho taky vypadá. Hlavní loby je opravdu krásné, trochu ve starosvětském stylu, vše v mramoru, jezdící schody, sochy hinduistických bohů. Personál na recepci zvládá nejméně dva jazyky, vždycky angličtinu a jako další jazyk japonštinu, němčinu a další. Jdeme si uložit peníze do trezoru, který pak každý den navštěvujeme nejméně jednou. V deset se konečně dostáváme do postele a díky časovému posunu usneme rychlostí blesku.
12. 7.
David chce vstávat brzo (8,30), mne se teda vůbec nechce a situaci ještě zhoršují zatažené záclony, které mají ze spodu černou látku a ta způsobuje naprostou tmu.
Nakonec se vyhrabu z postele a přesuneme se na snídani. Snídaně, to jsou kulinářské hody. Každý si může nechat udělat omeletu či vajíčka s různými přísadami, tak jak si to představuje. Toho David využívá takřka denně, já se spíš věnuji sladké sekci, kompenzuji si tak nulový výskyt sladkostí v normální celoroční stravě.
Po snídani jdeme na Sprechstunde našeho průvodce do loby 2, po vyslechnutí jeho rad pochopíme, že to jediné co chce, je namastit si kapsu, když ne pro hotel, tak pro sebe. Znechuceni odcházíme na pláž, kde nás čeká první setkání s různými podnikavými domorodci, kteří nám chtějí prodat či zařídit pro nás všechno možné. Proti podpisu si v hotelu půjčujeme velké ručníky a personál nám pomáhá s dřevěnými lehátky. Moře je trochu zklamáním, je velmi mělké asi 200 metrů od břehu a pak je korálový útes. Pro pořádné koupání by se musel přejít, na to nemáme boty a krom toho po korálech se chodit nemá. Takže vylézáme z vody, která nám nejhlouběji dosahovala do půli stehen, David se jde vykoupat do bazénu a já ležím na lehátku. Potom, co se David vrátí, přichází k nám ženština, která nabízí masáž. Nakonec je cena domluvena na 50 tisíc rupií na hodinu a David odchází. Já mezitím spím. David se vrací nadšený a dost mastný. Teď je s akcí řada na mne a tak ho „nutím“, aby se mnou šel sbírat škebličky. Při chůzi po pláži se k nám přidávají dvě domorodky a hučí do nás ať si jdeme prohlédnout jejich obchod (look my shop, mister). Jdeme, jsme sice bez peněz, ale proč se nekouknout. Když zjistí, že nemáme peníze, nabízí se, že s námi klidně půjdou do hotelu, což samozřejmě s díky odmítáme. Na odpoledne máme jasný program a tím je sehnání letenek na Jávu a na Sumbawu či Flores. Nejdříve jdeme kousek po pláží a vyslechneme si litanii, kterou budeme slýchat ještě mnohokrát: massááž, manikjúr, pedikjúr, transport, lůking maj šop. Po chvíli scházíme z pláže a chytáme bemo, řidič moc nechápe, co míníme centrem Sanuru, takže nás vyhazuje u trhu. Trh je ve skutečnosti trhem nočním, známým pro svá levná jídla, my na něm nic zajímavého neshledáváme. Nakonec se to, že nás řidič vyhodil zrovna tam, ukáže jako skvělé, protože když popojdeme asi 100 metrů narazíme na turistickou kancelář s logy leteckých společností.
Vyložíme jim svůj plán (podrobnosti o nákupu letenek v sekci Doprava), domluva trvá déle, protože musí ověřovat, zde jsou volné letenky, my rozmýšlíme rozvržení výletů a taky jdeme vyměnit peníze (viz výměna peněz). Nakonec vyměňujeme 400 dolarů v kurzu 8840 rupií a jsou z nás milionáři, ovšem jen na chvíli, protože se vzápětí většiny peněz zbavujeme při platbě letenek.
Spokojení, že jsme zařídili, to, co jsme potřebovali, jdeme na menší nákupy. Davida upoutá obchod Polo Ralph Lauren a přitom si nevšimne, že tam, kde se chystá vkročit do obchodu nejsou otevřené dveře, ale výloha. Náraz vypadá nebezpečně, ale David přežívá bez následků (snad) a možná trochu otřesen úderem zatím nic nekupuje. Pokračujeme prohlídkou hodinek, stánky s nimi stojí na každém rohu. David má svůj sen a to jsou automatické hodinky Breitling, já si mezi tím dohaduji cenu za hodinky Rado, nakonec se dostanu na 60 tisíc za hodinky a sponku do vlasů. Pro Breitlingy je poslán společník na motorce a za chvíli opravdu nějaké přiváží, cena se zdá Davidovi moc vysoká, tak si alespoň kupuje první ze svých brýlí Oukley.
Máme ještě jeden cíl a to je sehnat si řidiče, který by nás vozil po ostrově, málem jsme již podlehli jednomu na pláži. Při hledání restaurace potkáváme Ketuta. Je na motorce, ale tvrdí, že auto bude mít s klimatizací. Vzhledem k tomu, že hovoří dobře anglicky, je ochotný akceptovat náš plán cesty, nevnucuje nám nějaké zastávky v pochybných vesnicích a souhlasí s cenou, která je pro nás přijatelná – 250 tisíc rupií, nakonec kýváme a dohodneme se, že druhý den nás v osm vyzvedne v hlavním lobby.
Vyhládne nám a tak po chvilce vybírání nakonec volíme sea food za 99 000 pro oba, je v tom chobotnice, krevety, humr a grilovaná ryba. David si dává pivo Bintang za 12 000, což je dobrá cena. Po večeři jdeme ještě jednou do Hardy´s a tentokrát si prohlížíme i další patra, kde se prodávají suvenýry a oblečení. Nakonec bereme bemo a odjíždíme do hotelu, kde si ještě chvíli čteme a připravujeme se na cestu na Sumbawu. Spát jdeme asi ve čtvrt na jednu.
14. 7. středa
Včera v noci jsem nařídila budík na 6:45, ovšem ignorovala jsem fakt, že na hodinkách je dvanácti hodinový cyklus a musí se dávat pozor na značení pm a am, takže budík samozřejmě nezazvonil. David se budí ve čtvrt na osm a vzápětí budí mne. Rychlostí blesku se oblékáme a jdeme na snídani, po cestě zjistíme, že jsme zapomněli kartu, kterou se tam musíme prokazovat. David se tedy vrací na pokoj a já jdu zatím vyzvednout peníze do trezoru. Dosnídáme v osm a Ketut už na nás čeká v hlavním loby. Auto vypadá docela dobře, je čisté a hlavně klimatizované. Po cestě zjišťujeme, že Ketut je upovídaný a slušný kluk. Ochotně odpovídá na naše zvědavé dotazy, které postupně pokryjí snad všechny oblasti života v Indonésii. To, co mne mimo jiné zaujalo, je fakt, že Indonésané (ještě jsme si to pak několikrát ověřili) se dívají velmi negativně na odtrhnutí Východního Timoru. Podle lidí fakt, že to bylo dovoleno (konalo se referendum na Východním Timoru) byl podnět pro snahy o osamostatnění na dalších ostrovech. Druhý zajímavý fakt je poměrně nekritických pohled lidí na vládu prezidenta Suharta, který nebyl v zahraničí hodnocen příliš pozitivně a nakonec byl svržen.
První zastávkou na našem výletě je vyhlídka v Bukit Jambul, kde se pěstuje hřebíček. Ketut nám říká, že před rokem 1997(tzn. před asijskou krizí) stálo kilo tohoto koření 120 000 rupií a dnes je to jen 20 000. Odtud pokračujeme do „mother tempel“ Pura Besakih.
Při vstupu do všech chrámových komplexů je nutné mít sarong (široký šátek omotaný kolem pasu), já mám dlouhé šaty, takže ho nepotřebuji a Davidovi ho půjčuje Ketut. Druhá nutná součást oblečení je šátek, který se váže v pase a rozděluje tělo na dvě poloviny. Horní představuje dobro, dolní polovina zlo. Takto vyzbrojeni jdeme k pokladně, kde platíme vstup 16 000 rupií. Průvodce Rough Guide říká, že do areálu se může bez průvodce, ale že jsou zde lidé, kteří se vás budou snažit přesvědčit o opaku a vydělat peníze. Maminka a paní učitelka mají vždycky pravdu, průvodce jenom někdy a ten okamžik právě nastal. Hned jak zaplatíme, nám jeden domorodec začne vysvětlovat, že si musíme vzít průvodce, protože v chrámech probíhá obřad. Kniha říkala, že pokud si člověk vezme průvodce, tak se dostane i do některých chrámů zevnitř. Proto tvrdě odmítáme cenu 50 000 za průvodce a navrhneme jim 30 000, celkem dlouho otálí, takže řekneme, že odcházíme a jdeme bez průvodce. Nakonec kývnou, ale ukáže se, že průvodce, který s námi jde, umí jen 3 slova, kterým rozumíme a to Višnu, Šiva a Bráhma. No umí teda ještě asi 15 dalších slov anglicky, ale drmolí je tak rychle, že to co je mu rozumět jsou jen jména tří bohů.
Besakih je poměrně vysoko položený, leží na svazích sopky Gunung Agung, ale je bohužel zataženo, takže vidíme jen nezřetelný obrys v mracích.
Celý komplex je poměrně rozsáhlý a skládá se z několika chrámů. Do jednoho z nich nás průvodce vezme a kněz nám udělá obřad. Co si pod tím představit? Postupně je nám na čelo přilepeno několik zrnek rýže ( zajímavé je, že často potkáte na ulici nebo v obchodech lidi, kteří také mají na čele rýži, zrnka mají poměrně velkou přilnavost, obzvlášť na zpoceném čele) a za ucho nám dá květ. Nakonec nás požádá o příspěvek na chrám, po chvíli váhání mu dáváme 5 000 rupií a na jeho odpověď, že turisti obvykle dávají tak 20 dolarů ( s tímto fikaným tvrzením se setkáme ještě mnohokrát při různých příležitostech) nereflektujeme. Po návratu do auta si u Ketuta ověřujeme, jak je to s výškou finančních darů a dozvídáme se, že domorodci dávají tak 1000 rupií.
Ptáme se, kde že probíhá ten zmiňovaný obřad a dozvíme se, že už skončil. Většina obřadů začíná brzo ráno tak mezi sedmou a devátou, takže pokud z vás budou lákat peníze pod touto záminkou pozdě odpoledne, pak je něco shnilého v království dánském…
Po skončení prohlídky platíme dohodnutou cenu a na průvodcovy narážky na dýžko neodpovídáme. Cestou na zpět míjíme několik stánků a po delším smlouvání si kupujeme 2 sarongy z lesklého materiálu (připomíná brokát) dohromady za 45 000. Dnes mají tyto sarongy funkci ubrusů na stolech našich matek.
Další zastávka je vyhlídka na sopku Gunung Batur a její obrovský kráter. Kupuji 5 pohledů za 5000 rupií. Pokračujeme dál a stavíme v Penelokan. Při vjezdu do vesnice stojí budka turistické policie, kde chtějí zaplatit 10 000, vzhledem k tomu, že tam nemají ceduli s napsanou cenou a David má nastudováno z průvodce, že se má platit 4000 rupií, dá jim nakonec 5 000 tisíc a světe div se, pouštějí nás dál. Je to o to zajímavější, že nakonec zjistíme, že v průvodci opravdu psali 4 000, ale na osobu! Z vesnice je krásný výhled na jezero Batur a sopku Gunung Batur. Idylku nám kazí tvrdé dotírání prodejců vyřezávaných předmětů, nejtvrdší způsob prodej s jakým se setkáme za celou dobu v Indonésii. Já, vycvičená odolávat škemrání některých dětí na konci roku o lepší známku, odolávám i teď. David, který má slabost pro tento druh suvenýrů, neodolá a kupuje vyřezávaného Šivu za 75 000 rupií. Bohužel až pozdě zjistí, že mu nedali kvalitní kus, který mu prezentovali, ale hruběji vyřezávanou sošku.
Jako další zastávku máme menší chrámový komplex Tirtha Empul, kde platíme vstup 9 000 rupií. V bazénu jsou bublající vřídla. Při cestě k autu jsme koupili za 1000 rupií mini banány a David se s poměrně neochotnou prodavačkou vyfotil.
Dojíždíme ke královským hrobkám Gunung Kawi a čeká nás prudký sešlap dolů do údolí. Děláme chybu a nebereme si sebou vodu, je poledne a hrozné horko. Po cestě dolů si fotíme starého muže, který zřejmě nikdy neviděl zubaře. Není se co divit, protože Indonésii má zdravotní pojištění jen malá část lidí, většina z nich jsou vládní zaměstnanci. Při cestě zpátky kupuji několik vyřezávaných sponek, jedna za cca 5 000 rupií.
Po cestě k reliéfům v Yeh Pulu stavíme v Tegalalang, kde je nádherný výhled na rýžové terasy. Velmi milý pán, který tam má svůj obchůdek nám dělá fotku.
Po příjezdu do Yeh Pulu platíme vstupné 8 200 rupií opět se nám snaží vnutit průvodce, tentokrát za 30 000 rupií. David jim nabízí 5 000, pokud průvodce umí anglicky, ale ten, kterého nám chtěli podstrčit neumí nic, tak jdeme sami.
Procházíme mezi rýžovými políčky a David mi sděluje, že mi na zádech něco přistálo, snažím se nezpanikařit. Když to shodí, tak se dovídám, že to zřejmě byla 30-ti centimetrová kudlanka. Bohužel ji shodil někam do křoví, takže si ji nemohu prohlédnout.
U vlastních reliéfů je stará paní, má tak 130 cm, pořád se usmívá a provede s námi nějaký obřad pomocí vody. Neumí slovo anglicky, takže se s ní dorozumíváme indonésky a rukama nohama. Nakonec se s ní vyfotíme a dáme jí 2 000 rupií. Při cestě k autu vidíme v křoví asi 70 centimetrového leguána, než David stačí zaostřit, mizí. Dáváme pozor na to, co se pohybuje kolem cesty. Důvod je na snadě. David se ptal Ketuta, více méně z legrace a očekávajíc zápornou odpověď, jestli někdy viděl kobru. Ketut odpověděl:“Jasně, mnohokrát, hlavně na rýžových terasách“.
Poslední naše zastávka je v Ubudu. Nejdříve stavíme v Monkey forest, kde volně žijí opice, živené strážci a z velké části také turisty. Děláme spousty fotek, opice jsou sympatické, obzvlášť ty malé. Pak se přesouváme do vlastní vesnice Ubud, je to oblíbená zastávka turistů, kteří chtějí nakupovat různé suvenýry. Vesnice je přecpaná auty i lidmi, poprvé v Indonésii vidíme žebráky, nejčastěji ženy s dětmi, které jsou dost vlezlé. Ketut nám pak říká, že žebráci jsou nejčastěji z jiných ostrovů a že peníze jim Balijci rozhodně nedávají.
V Ubudu strávíme 2 hodiny a to převážně na trhu, kde si já koupím první stříbrné náušnice a několik sponek do vlasů.
Na zpáteční cestě do hotelu jsme si s Ketutem dohodli odpolední výlet do Pura Ulu Watu na zítřek a celodenní výlet na pondělí. U hotelu jsme se s ním rozloučili a protože jsme byli nadšení z bezpečné jízdy a cenných informací, které nám poskytoval, dali jsme mu 300 000 rupií.
Bylo teprve šest hodin odpoledne tak jsme se rozhodli jít po pláži do nějaké restaurace. Cestou potkáváme prodejnu DVD a David si kupuje první hudební za 10 000 rupií, já mezitím kupuji další náušnice za 22 000. Zakotvíme v jedné levné restauraci, kam se pak ještě několikrát vrátíme. David si dá Rijstaffel, což má být indonésko-holandská specialita s několika chody. No, je to méně okázalé, ale dobré a já si dám celé menu za 30 000 rupií, v kterém je polévka, saté a desert- black rice puding. Když platíme, tak nám servírka nabízí na prodej soupravu na saté a taky služby svého manžela řidiče. Jak se později přesvědčíme, každý Indonézan se vám snaží nabídnout vše možné, když nechcete koupit jeho zboží nabídne alespoň bratra řidiče či sestru, poskytující masáž. Po krátké procházce v ulicích Sanuru a smlouvání (David) o hodinky Breitlingy (neúspěšně) se vracíme bemem a do hotelu. Spát jdeme v 23.00.
15. 7. čtvrtek
Ráno vstáváme až v deset hodin. Po snídaní se rozhodneme jít na masáž, takže David se jde vykoupat do bazénu a při zpáteční cestě vyzvedne ručníky. Jdeme po pláži směrem ke včerejší restauraci a po chvíli se necháváme přesvědčit a cenu masáže dohadujeme na 40 000 na jednoho za hodinu. Masírují nás oba současně a taky nám současně vnucují prodej masážních olejů. Používáme tradiční „maybe tomorrow“ vědouc, že zítra ráno letíme na Sumbawu. Po cestě nazpátek nás tradičním „lůking mai šop“ přesvědčují o návštěvě jejich šopíků, kde prý už týden nikdo nic nekoupil….Máme čas a jdeme se podívat. Prodavačka, která nás chce pumpnout o peníze nakonec zalituje a kdykoliv ji pak potkáme, tak nás uctivě zdraví, ale už nikdy nás nezve do svého obchodu. Cenu za dvoje šaty, dlouhou sukni, krátké tričko a tričko pro Davida, totiž usmlouváme z 600 000 rupií na 170 000. Je nám jasné, že když prodává (asi po půl hodině tvrdého, odchody doprovázeného, smlouvání), stejně musí vydělat, ale moc to tentokrát nebude.
Ve čtyři na nás čeká Ketut a jedeme na Ulu Watu. Tam dostáváme šátky a za vstupné 6 000 rupií se dostáváme na cestu k chrámu. Do samotného chrámu se nesmí. Tato oblast je vyhlášena svými západy slunce, které se noří do mořských vln, protože chrám je na skále nad mořem. Bohužel dneska je zataženo, takže se žádný západ sluce nekoná. Cestou nad mořem nás doprovází drzé opice. Vystoupíme na skalní ostroh a tam si u stánku kupujeme figurky zvířat z kamene – tři za cenu 15 000 rupií.
V šest začíná představení tance Kecak, vstupenky stojí jedna 30 000 rupií a představení trvá hodinu. Máme dobrá místa a David dělá několik fotek.
Při zpáteční cestě nás Ketut vysazuje u Hardy´s, kde nakupujeme ovoce a sušenky na cestu na Komodo.
Večeříme v japonské restauraci, maso je vynikající a cena taky, pro oba s pitím, předkrmem a obrovským množství masa v hlavním chodu za 190 000 rupii.
Po návratu do hotelu objednáváme snídani na pokoj na 6,45 , buzení na 6,30 a taxi na letiště na 7,00.
16. 7: pátek – Výlet na Komodo
V půl sedmé nám začíná nejdobrodružnější den naší dovolené, ale když se hrabeme z postele, nic netušíme. Taxikář nás veze na letiště a my se s ním domlouváme na vyzvednutí v neděli ráno, kdy máme přiletět. Let trvá hodinu a v Bimě přistáváme v 9,30. Peklo začíná. Uvědomujeme si, že musíme potvrdit zpáteční let, bohužel to nejde udělat na letišti, které je od města asi půl hodiny, ale musíme do kanceláře Merpati. Odchytává nás podivný bobík, který nám nabízí transport ke kanceláři. Vzhledem k tomu, že se tam nějak dostat musíme a jediná možnost je taxík, bereme to a jedeme. V autě s námi jedou další dva chlápci, jeden sedí v zadu u naších tašek, takže celou půl hodinu koukám doprava, abych mohla koutkem oka sledovat, jestli se v nich nehrabe. Řidič nám říká, že vsadil na ČR proti Řekům a prohrál. Pocit cestování s třemi chlapi, kteří mluví jazykem, kterému nerozumíte, jeden z nich má očividně chuť, podívat se vám do zavazadla a druhý kvůli vašim fotbalistům prohrál půlku měsíčního platu, není moc příjemný. Nakonec zdraví vysedáme před kanceláří Merpati. Dá nám dost práce se jich zbavit, ale nakonec je odpudíme. Když máme potvrzené lety, jdeme na obhlídku města, kde bychom rádi našli nějakou turistickou kancelář, která nabízí výlety na Komodo. V jediné, kterou jsme našli, neuměli slovo anglicky a výlety nenabízeli. Průvodce říkal, že loď se dá pronajmout v přístavu Labuan Sapé, asi hodinu a půl od Bimy. Nakonec tedy bereme taxík a jedeme do Sapé. Cena je 70 000 rupií a cesta opravdu trvá dlouho, jede se přes hory a občas jsme skeptičtí, jestli nás řidič opravdu veze k moři. Nakonec po dvou hodinách drkotání v bemu dojíždíme do Sapé.
Auto nás vysazuje uprostřed vesnice a odjíždí. Po nezpevněné cestě jdeme směrem k molu, po cestě nepotkáváme nikoho, ulice je naprosto prázdná. Míjíme mešitu, kde zrovna probíhají motlitby, což vysvětluje ty prázdné ulice. Kromě prázdných ulic nacházíme taky prázdný přístav, nikde žádná loď, která by vypadala schopná někam odjet. Po cestě k přístavu jsme potkali wartel, kde jsem zahlídla počítač, takže si říkáme, že by tam snad mohli mluvit anglicky. Uvnitř je nějaký mladík, který anglicky neumí, ale volá dalšího muže středních let a ten už rozumí výrazu „boat to Komodo“ a sám několik anglických slov vypotí. Vysvětluje nám, že loď s kajutou stojí asi 300 dolarů, což nám přijde moc. Po chvíli dohadovaní nám říká, že nám nějakou loď ukáže. Je hrozné vedro, a my táhneme těžké tašky, takže s potěšením kvitujeme, že zavolá místní transport na náš přesun. Místní transport představuje vůz se dvěma koly a do něj zapřažený malý kůň. Právě dvě kola způsobí, že se David při nastupování praští do hlavy o vršek vozíku a zůstane mu tam pěkný strup. Jízda tímto prostředkem netrvá dlouho a asi po 300 metrech slézáme a chlapík nás táhne mezi domy. Domy v podání Labuan Sapé představují chatrče na kůlech a všude samé bahno. Z domů vylézají zvědaví lidé a všude je plno dětí. Zvědavé pohledy nás pronásledují na naší cestě mezi domky. Přicházíme k několika chatrčím, z kterých je výhled na moře a pod jednou je hlouček mužů, kteří pracují se dřevem. Muž nám vysvětluje, že je to kormidlo z lodi, na které bychom měli jet. Je to určitě špatné znamení, ale nějak nám to nedoklapne. Vysvětluje nám, že na lodi před dvěma lety už nějací turisti na Komodo jeli. Jestli se vrátili, se nedovídáme. Ještě nějakou dobu přemýšlíme, asi dvakrát se vracíme na hlavní „silnici“ s tím, že se půjdeme ještě někam podívat, ale pak si říkáme, že už asi není kam. Vzhledem k tomu, že už je jedna hodina odpoledne a my se potřebujeme ještě dneska dostat ke Komodu (cesta má trvá asi 6 hodin), vracíme se k nabízené lodi. Dohodneme si cenu na jeden milión rupií a čekáme až se opraví kormidlo. Mezitím sedíme na „zápraží domu“ a necháme ženy, aby obdivovali naše nosy a bílou kůži. Co se týká nosů, v Indonésii mají lidé tzv. knoflíky, ovšem jsou to takové placaté knoflíky, jako by je někdo rozšlápnul, proto tam, kde turisty neznali, pozorovali naše dlouhé evropské frňáky se směsicí údivu a obdivu. Udělali jsme také několik fotek typu my mezi domorodci, domorodci a jejich děti…
Vzhledem k tomu, že od mé poslední návštěvy WC uplynula dlouhá doba, musím říct zdejším ženám, že bych uvítala na nějaké se dostat. Velmi ochotně mne zavedli do domu, před kterým jsme seděli. Procházeli jsme přes jednu místnost, kde nebylo vůbec nic, jen na podlaze asi tři spící lidé, v druhé místnosti opět nic, jen nádoba(mandi) s vodou. Podle toho, že mne tam domorodka nechala, mi došlo, že to zřejmě považuje za záchod. Ale rozhodla jsme se ještě jednou ujistit, takže jsem ji ve slovníku ukázala frázi „chci na malou“, ale i potom horlivě přikývla a opět mne tam nechala. Po prohlídce místnosti jsme usoudila, že jediný způsob jak vykonat potřebu, je vyčůrat se na podlahu, která byla z bambusu, tedy byly v ní mezery. Takže jsem to tak udělala a vodou z mandi po sobě „spláchla“.Byl to super zážitek a to prý i pro Davida, který, jak mi ihned sdělil, slyšel a viděl protékání pramínku skrz podlahu na zem do bahna (nezapomínejme, že domy byly na kůlech, tedy ve vzduchu). Brzy po uspokojení mých fyzických potřeb bylo kormidlo připraveno a začali připravovat loď k odjezdu. Odněkud vykouzlili pitnou vodu v lahvích ( jak jsme se později dozvěděli od taxikaře v Sanuru, ve vesnicích tuhle vodu nepoužívají, převařují vodu z vodovodu), pomocí malé loďky dovezli na naši loď nějaké další věci a pak nás vybídli, ať se připravíme, že se bude nastupovat. V mezičase proběhla ještě jedna věc. Muž, který loď sehnal a uměl svých dvacet slov anglicky, přišel s tím, že potřebuje půl milionu rupií na naftu. Můj chytrý Davídek mu řekl, ne ne ne, dostaneš jen 200 000 a ty jsme mu dali.
Stoupli jsme si na kraj bahna, asi 30 metrů od „velké“ lodi, vzhledem k tomu, že ještě chvíli trvalo než byla loď připravena, se z ničeho nic objevili domorodci s dvěma krásně bílými zahradními židlemi a my se jako bílí sáhibové usadili. Naše sezení netrvalo dlouho, protože přišel čas nastoupit. Abychom se dostali na velkou loď, museli jsme nejdřív nastoupit do malé, která stála od nás asi 5 metrů. Cesta k ní, byla cesta hrůzy. Museli jsme projít bahnem o hloubce asi 20 cm. David si svléknul boty i ponožky, já jen boty. Hlavou mi letěl přehled parazitů, kteří v takovém humusu mohou žít a důsledky tropických nemocí, které způsobují. Sedli jsme si do loďky, která byla šokujícím způsobem vratká a dojeli jsme k velké lodi.
Pojem velká loď je nadnesený, ale my se v lodích nevyznáme, takže to, co z břehu vypadalo poměrně dobře, z paluby už tak optimisticky nepůsobilo. Na lodi nebyla kajuta, jen jakási díra v podlaze přikrytá prkny, kam jsme si dali zavazadla. Jak jsme později zjistili, vešli se tam i dva dospělý lidé. Ale zatím jsme vyjeli, naši tři lodníci nahodili motory (mimochodem tito tři muži neuměli anglicky ani slovo) a my jsme vydrkotali na moře. Kochali jsme se výhledem na moře a David trochu fotil. Poslední fotka, než se situace změnila, je on a posádka. Vzápětí jsme vyjeli ze zálivu na volné moře a peklo začalo. Z ničeho nic přišla obrovská vlna a my jsme byli okamžitě mokří od hlavy až k patě. Posádka nás gesty vybídla, ať si vlezeme do podpalubí k zavazadlům a my to rychle udělali. Spolu se zavazadly tam strávíme hodinu. Vlny jsou čí dál tím větší, každou chvíli se nám nějaká přelije přes hlavy. Loď se naklání a vypadá to, že začne nabírat vodu. Davidovi začíná být špatně, já jsme si vzala kinedril, takže zatím jsem ok. Zmáčení probíráme, jestli jsou na lodi nějaké vesty, i když víme, že nejsou. Další ne příliš veselé představy jsou o tom, že kdyby se tihle tři chlapi rozhodli a obrali nás o peníze (máme jich dost) a hodili přes palubu, nikdo se o tom nedozví.
David má někdy dost protivný zvyk, dělat si ze všeho srandu, dokonce i z věcí, které jsou spíš k pláči. To se projeví i teď a nakonec nám to asi i zachraňuje život. Ten „pitomec“ se se mnou začne loučit, jako že se utopíme. Kdo zná mne, tak ví, že tyhle věci ohledně loučení nesnáším. Brečím i když třeba jen odjíždím od známých z Itálie. Takže se není čemu divit, když začnu brečet i teď. Davidovi dochází, že to není legrace a navrhuje, že se vrátíme. Po chvíli probírání situace se opravdu rozhodujeme pro návrat a já se snažím indonésky vysvětli posádce změnu plánu. Nakonec pochopí a po ujištění, že peníze dostanou, otočí a my se obrovskými vlnami probíjíme na zpět do přístavu. Po cestě zpět, asi abychom nebyli smutní, že cesta trvala tak krátce, nám nabízejí šnorchlování. Vytáhnou z nějakého kýble potápěčské brýle se šnorchlem, který je tak špinavý, že to vypadá, jakoby se na tom proháněly housenky. S díky odmítáme. A i když vlny jsou čím dál tím větší, jede se nám líp, protože víme, že nás čeká už jen jedna hodina na lodi. Když přirážíme k molu (tentokrát už jsme se nechtěli vracet do vesnice), dáváme jim peníze, bankovky jsou úplně mokré, ale spočítáme, že jsme jim dali 250 tisíc rupií. Je to samozřejmě mnohem míň než měli slíbeno, ale původně měla tahle cesta trvat dva dny a ne dvě hodiny. Podtrženo a sečteno, výlet lodí nás stál 450 tisíc rupií (200 tisíc pro chlápka na naftu – určitě ještě teď z toho jeho rodina dobře žije, a 250 tisíc posádka, ale budiž jim to přáno).
U mola stojí auta a my se s nimi dohadujeme, kolik bude stát cesta do Bimy. Nakonec cenu usmlouváme na 80 000 rupií, na větší smlouvání už nemáme nervy. Bemem nás vezou dva chlapíci, jeden má hrozně dlouhé nehty. Sedíme promočení na koženkových sedačkách a David si na chvíli zdřímne.
Po příjezdu do města jdeme nejdříve do kanceláře Merpati, kde chceme přebukovat letenky z neděle na sobotu, ale letadlo je plné, takže nám nezbývá než strávit dvě noci a jeden celý den v Bimě. Dáme se tedy do hledání hotelu. V prvním si vybíráme VIP apartmá a jdeme se do něj podívat, když vidíme, že je to místnůstka bez oken a se špinavou koupelnou, necháváme se poslat do dalšího hotelu. Hotel Lila Grada je hned vedle. Mají zde prezidentské apartmá a když ho shlédneme, rozhodujeme se zůstat.
Po nutné očistě se rozhodneme jít na chvíli ven a pak na večeři. Jsme v muslimské oblasti, kde se jen zřídka vyskytují turisti a to se projeví hned potom, co vyjdeme z hotelu. Všichni lidé na ulici se zastavují a koukají na mne. Jsem zahalená od hlavy až k patě, vlasy v uzlu, ale lidé koukají. Člověk je dennodenně masírován zprávami o „zlých“ muslimech a když na něj civí celá ulice zahalených žen a podmračených mužů, napadají ho všelijaké myšlénky. Po 15 minutách se vracíme do hotelu, déle se to nedalo vydržet. Když zjistíme, jaké jsou ceny v restauraci v našem hotelu, zaradujeme se. Obzvlášť David, který miluje různé mořské potvory a za dobu našeho pobytu v hotelu si je dá několikrát. Já se spokojuji s nasi goreng. U večeře potkáváme velmi rozložitou Kanaďanku. Jak se dozvídáme, je to potápěčská instruktorka a už asi půl roku žije v Indonésii. Říká nám, že místní lidé jsou prostí, ale hodní a že je tu všechno hrozně levné. Zítra ráno je prý ve městě pěkný trh. Líčíme jí naše zážitky z lodi na Komodo a když nám říká, že před nějakou dobou takhle jelo nějakých pět turistů a loď se s nimi potopila a oni jen tak tak doplavali na nějaký ostrov, jsme ještě radši, že jsme se vrátili včas.
Jdeme spát asi v osm hodin, po těch dnešních zážitcích se nám usíná docela snadno.
17. 7. sobota
Ráno vstáváme a jdeme na snídani, která je v ceně hotelu. Dostáváme toasty s vajíčkem a nakrájené ovoce. Po včerejší radě Kanaďanky se rozhodneme podívat se na trh. Z trhu jsme zpátky zhruba za 7 minut. Proč? Na trhu byli stovky lidí a v momentě, kdy jsme vešli my, se život zastavil a všichni se otočili na nás. Jejich oči se zabodli do mě. Ne, že bych si nepotrpěla na trochu obdivu, ale co je moc je moc. Rychle hledáme nejbližší východ a přitom vidíme, jak si lidé opět ukazují na můj nos. Snažím se usmívat na nejbližší lidičky. Povzbudivé je, že ženy usměv vracejí. Muži ne, kamenné obličeje (Dáda by to pojmenoval nenávistně, ale já myslím, že přehání) nás doprovází až k východu. Po zbytek dne jsme v podstatě jen v hotelu, průběžně spíme a jíme. Dopoledne ještě ozvláštnila jedna událost. Po probuzení z asi dvouhodinového spánku David povídá, že ho něco svědí vzadu na nohách. Když se mu tam podívám, zjistím, že tam má přisáté nějaké parazity, připomínající malá bezbarvá klíšťata. Postupně mu jich pomocí tea tree oleje sundávám asi dvacet. Na chlupech má jejich vajíčka. Samozřejmě sebou nemáme nůžky, vzhledem k tomu, že jsme měli jen příruční zavazadla, by nám to v letadle asi neprošlo. Nakonec nacházím centimetrový nožík, původně přívěsek na klíče. Použiji ho k odpižlání chlupů s vajíčky, kterých je minimálně sto. David mne prohlíží, ale protože jsem bez chlupů, žádné parazity nemám. Po tomto zážitku jdeme na oběd a David si dává asi 5 piv. Pivo Bintang má asi 670 ml, takže 5 piv v tom horku už udělá své. David chytl kurážnou náladu, že prý půjde ven něco vyfotit. Moc velkou radost nemám, ale co dělat. Za 3 minuty potom co odešel, někdo klepe na dveře. David. Strká mi foťák do ruky, že prý to s ním nejde, že už na něj i sahali a vzhledem k tomu, že byl venku sám, soustředili veškerou pozornost na něj. Zůstat v pokoji nechce a rozkurážen pivem jde znovu ven. Vrací se asi po 15-ti minutách, s tím, že už to prý bylo lepší, že si i popovídal o fotbalu. Do večeře opět spíme a David si pak dává dvojitou porci krevet v pálivé omáčce, což se druhý den nedobře projeví na jeho trávení.
Jdeme spát poměrně pozdě, protože jsme přespalí.
18. 7. neděle.
Ráno jdeme na snídani a platíme 330 000 rupií za dvě noci v hotelu, což je skvělý. Objednaným taxíkem odjíždíme na letiště. David má na letišti střevní problémy a tak musí navštívit zdejší WC. Tento zážitek si sebou prý ponese po zbytek života. Po příletu do Denpasaru nás nabírá náš taxikář a jedeme do Hardy´s , kde kupuji pěnu na holení. Po cestě do hotelu ještě hledáme jednu agenturu, která má zajišťovat cesty na Komodo. Ano, David se ještě nevzdal myšlenky, že se tam dostaneme. Nic nenacházíme, takže jedeme do hotelu, kde nás čeká zakončení našeho výletu na Komodo v podobě oholení všech Davidových chlupů od pasu dolů. Vzhledem k tomu, že máme celkem jen 5 žiletek na jedno použití, je to docela dobrodružné. David je takový malý orangutánek, takže abychom oholili jednu řadu chlupů musíme po ní žiletkou přejet minimálně pětkrát. Asi po hodině je hotovo, jestli se neucpe odpad, bude to paráda. Vzhledem k tomu, že je to první holení nohou a zadku v Davidově životě, má to pro něj nepříjemný důsledek, který my ženy dobře známe z holení třísel. Celý se opupínkuje, vypadá jak po kopřivce, hlavně jeho zadek a stehna zezadu. Ale to se stane až druhý den po holení.
Cestou z letiště jsme si s řidičem dohodli, že nás odpoledne vezme do Kuty na nákupy, tam na nás počká a vezme zpátky dohromady za 100 tisíc rupií. V Kutě Dáda konečně nakupuje svoje hodinky Breitlingy, k tomu trička Polo a obraz, který se mu nakonec nelíbí. Já pokračuji v nakupování stříbra a taky jedněch hodinek, které už druhý den nejdou. Do Sanuru se vracíme asi po třech hodinách a jdeme se navečeřet na pláž.
19. 7. Pondělí
Na dnešek máme naplánován druhý celodenní výlet s Ketutem. Má pro nás přijet v devět hodin do hlavního loby, takže stáváme dost brzo, protože se chceme v klidu nasnídat. Bohužel plány nám kazí to, že nemůžeme najít kartu na snídani. Prohledáme několikrát celý pokoj a ztratíme tak skoro půl hodiny, protože už není čas, jdeme do recepce a požádáme o novou.
Do hlavního loby přicházíme o chvíli déle, ale Ketut na nás čeká. Naše první zastávka je ve vesnici Batubulan, kde chceme vidět představení tance Barong. Čeká nás šok, když platíme vstupné (jedna vstupenka 50 000 rupií), tak nám nabízí obsah představení v různých jazycích. Z legrace řekneme čéko a světe div se, dostáváme obsah v češtině.
Představení je pěkné, David udělal několik fotek, ale většina z nich je příliš tmavých. Po skončení odjíždíme do vesnice Celuk, kde je Bird park. Vstupné je na místní poměry šokující, pro oba 135 000 rupií.
Park se nám moc líbí, na některých místech jsou volně umístění papoušci a ochotný zřízenec pomáhá vytvořit dokonalé zátiší na fotku. V parku se nachází i dva exempláře komodského varana, tak je David alespoň trochu spokojený.
Množství ptáků je neuvěřitelné a David cvaká jednu fotku za druhou. V parku je Toraja house, typický dům z jedné oblasti na ostrově Sulawesi. Hned vedle Bird parku je brána do Reptile parku, vstupné stejné, ale nejdeme tam.
Pokračujeme na cestě k Ulun Danu, což je chrám na břehu jezera. Po cestě zastavujeme u silnice, kde ve stánku prodávají duriam, slavné smradlavé ovoce. Kupujeme jeden asi za dvacet tisíc rupií. Prodávající žena nám duriam sekáčkem rozbíjí a vzápětí se začne linout nepříjemný zápach. Duriam sníme a jeho chuť (podle mne spíš) pachuť nám ještě dlouho zůstává na patře. Když se člověk zamyslí, chuť i zápach připomínají hodně staré olomoucké syrečky.
Ulun Danu je položeno poměrně vysoko v horách a je tu poměrně chladno. Chrám na břehu jezera se nám líbí, je tu možnost nechat se za peníze vyfotit s domorodci nebo hadem, ale nevyužíváme toho. Když jdeme k parkovišti potkáváme prodavačky jackfruitu (chlebovník). Toto ovoce může být až 20 kg a více těžké a tak se prodává jen nakrájené. David si jednu krabičku kupuje. Ovoce mu chutná, já si radši nedávám, protože ovoce nakrájené někde na ulici ve mne důvěru nevzbuzuje.
Pokračujeme do chrámu na úpatí posvátné hory Gunung Batukau. Všude je velké vlhko a tak jsou stavby pokryté mechem.
Další zastávka jsou prý nejlepší rýžové terasy na Bali v Jatiluwih, při vjezdu do vesnice se musí platit vstup, celkem 6 000 rupií. Ketut nás vysazuje na začátku vesnice a my jdeme pěšky a přitom děláme fotky. Mimo jiné taky vyfotíme místní potah s buvolem. Na místě, kde na nás čeká Ketut s autem potkáváme německý pár, který nás ochotně všechny tři vyfotí. Cestou k poslednímu dnešnímu cíly, chrámu Tanah Lot se stavujeme v restauraci na oběd bufetovou formou. Platíme 170 000 rupií, ale jídlo není nic moc.
Západ slunce v Tana Lot je nádherný. Děláme několik fotek a saháme si na posvátné hady, samozřejmě za poplatek (donation). Chrám je umístěn na ostrůvku, který je v době přílivu zcela v moři. Po cestě k autu si David kupuje tričko Polo, dřevěného varana a Bali cake. Bali cake je desert rýže, je do v podstatě zelené rýžové těsto naplněné palmovým cukrem. Vypadá to dost podivně, obzvlášť když vidíte, že to plácají přímo na ulici, ale ochutnávám taky, je to dobré.
Já si kupuji dvě sponky z mušlí.
Jedeme do Sanuru, kde se loučíme s Ketutem a dáváme mu opět 300 000 rupií. Po návratu do hotelu musíme vzít dolary a jít vyměnit, zítra letíme do Yogyakarty. Ve směnárně zjišťujeme, že nechtějí brát bankovky některých sérií (viz výměna peněz). Ale takovou máme jen jednu, takže nám peníze stačí.
20. 7. úterý
Budíček je v půl páté, nesnídáme a v pět hodin pro nás přijíždí taxikář. Letadlo odlétá v půl sedmé, v Yogyakartě přistáváme ve stejnou hodinu a to díky časovému posunu. Hned na letišti najdeme agenturu, která pořádá výlety na Borobudur a Prambanan. Nakonec kupujeme „balíček“, v kterém je auto a řidič, s kterým pojedeme nejdříve na Prambanan, pak do Yogyakarty, podívat se na sultánův palác a stříbrnou čtvrť a nakonec nás zaveze do areálu Borobuduru. Toto vše nás dohromady stojí 275 000 rupií a hotel v areálu Borobudur 300 000 rupií (v ceně je vstup do Borobudur pro oba a vzhledem k tomu, že ten stojí 200 000 (20 dolarů), je hotel velmi levný).
Je devět hodin ráno, ale tady ve vnitrozemí Jávy je přes třicet stupňů a velká vlhkost. Vstupné do Prambananu stojí 10 dolarů na jednoho. Při procházení rozlehlého areálu se mi udělá špatně. Chrám je gigantický a provádějí se na něm opravy, je zde i menší chrám Candi Sewu. V tom horku už se mi na další chrámy příliš nechce, ale David je nadšený a tak s přesunujeme k dalším dvěma chrámům Candi Plaosan a Candi Kalasan. Jsou podstatně menší, v prvním se platí vstup 10 000 rupií na jednoho a v druhém se platí dobrovolné vstupné, takže platíme dohromady 3000 rupií.
Další zastávkou je „stříbrná“ čtvrť v Yogyakartě Kota Gede. Řidič nás zaveze do jedné z manufaktur, kde se vyrábí stříbrné šperky. Prohlížíme si výrobu a pak se přesunujeme do obchodu. Věcičky ze stříbra jsou nádherné, ale pro naši peněženku příliš nákladné. Necháme se dovézt ještě do několika dalších obchodu a já postupně nakupuji několik párů náušnic. Po stříbře následuje batika, jedeme do menší manufaktury, kde vidíme jak vznikají ruční batikované obrazy, na rozdíl od tištěné na sarongy, ubrusy a látky obecně. Kupujeme dva obrazy za 500 000 rupií.
Po skončení nákupů jedeme do centra Yogyakarty, kde se nachází Kraton, což je čtvrť, jejíž součástí je sultánův palác. Jeho prohlídka s průvodkyní nás stojí 7 500 rupií na jednoho. Palác nás příliš neohromuje, je to více méně přehlídka různých předmětů patřících sultánově rodině.
Po skončení prohlídky už se rozjedeme směr Borobudur. Na okraji města ještě stavíme, protože David potřebuje vypálit fotky z digitálního foťáku na cédečko, aby měl místo na další. Stojí to 20 000 rupií a mi si mezitím dojdeme do jednoho warungu na ulici najíst.
Okolo třetí hodiny se dostáváme do Borobuduru. Cestou se snažíme zjistit, kolik nás bude stát taxík nazpět do Yogyakarty. Řidič nám tvrdí, že 150 000 rupií a když bychom chtěli opět celý den tak 250 000. Cena se nám zdá přemrštěná, takže si od něj bereme vizitku a v duchu si říkáme, že určitě seženeme něco levnějšího. Po ubytování v hotelu Menohara se jdeme podívat na západ slunce nad Borobudurem. Stavba je obrovská a vedou na ni čtyři vysoká schodiště, každé z jedné strany. Západ slunce je v tomto časovém pásmu už ve čtvrt na šest. David dělá nějaké fotky a já se kochám. Jak slunce zapadá, začínají kousat komáři a já jdu napřed do hotelu. Díky svému pověstnému smyslu pro orientaci ovšem scházím jiným schodištěm a ocitám se u muzea, které je už ovšem zavřené. Zachraňují mne místní policisté, s kterými jako obvykle pohovořím o českém fotbalu a jeden z nich mne pak na motorce odveze zpátky do hotelu, který je od této strany Borobuduru poměrně daleko. Na pokoji čekám na Davida, který doráží nejméně o půl hodiny déle, než by podle zavírací hodiny Borobuduru (17,00) měl. Nakonec se vrací s tím, že stejně jako já slezl jiným schodištěm a musel si pak cestu zpátky najít.
Hotel nabízí možnost jít na Borobudur už za svítání, což je v pět hodin (areál otevírá v šest hodin). Musí se zaplatit 80 000 rupií a odchod je v půl páté. David si objednává budíček na čtvrt na pět, já se rozhoduji ráno spát.
Když se sejdeme na pokoji, rozhodneme se jít podívat do města a zeptat se na recepci na taxík. Odpověď nás nepotěší, taxík prý stojí 150 000 rupií, začíná to vypadat jako kartelová dohoda. Je půl sedmé a městečko je absolutně mrtvé, všichni už asi spí a na ulici stojí jen několik prodavačů saté a nějaké becaky. Nenacházíme žádný hotel, kde bychom se zeptali na taxík, takže se přesunujeme k jednomu wartelu a já volám domů. Asi minutový hovor mne stojí 6 000 rupií. Na zpět k hotelu si vezmeme becak a řidiči pak dáváme neuvěřitelných (pro něj) 10 000 rupií.
Večeříme v hotelu a spát jdeme už v osm hodin.
22. 7. středa
David vstává v 4, 15. Svítání je v podstatě až v šest hodin, ale do té doby už stihne udělat spoustu úžasných fotografií. Vzhledem k tomu, že tak brzo ráno je ještě tma, dostávají všichni účastníci „výpravy“ baterku. Jde celkem 6 lidí, David, australská rodinka a čínská dvojice. Po otevření Borobuduru se prý přihnali taky nějací Češi. David se vrací po sedmé hodině, po té co si dal banánovou palačinku, která byla v ceně. Jdeme spolu na snídani a hned po té znovu na Borobudur. Vnutí se nám průvodce za 20 000 rupií na půl hodiny. Je takové vedro, že se mi ho ani nechce poslouchat, ale poslouží nám alespoň k udělaní několika společných fotek. Při výstupu z komplexu se chytneme do pasti obchůdků, které se musí všechny projít, když se chce člověk dostat k východu. David nakonec kupuje stupu a já lžíci z buvolího rohu.
Vzhledem k tomu, že jsme včera nesehnali taxík za lepší cenu, nechali jsme si brzo ráno zavolat včerejšího taxíkáře a objednali jsme si ho na celý den za 250 000 rupií.
Taxíkář přijíždí v jedenáct, k našemu překvapení to není ten včerejší, ale nepříjemný starý pán, který umí asi jen 10 slov anglicky a jeho styl jízdy je pro naši psychiku dost vysilující. Po cestě do Yogyakarty si ještě zvenku prohlížíme Mendu Tempel a David kupuje tričko s obrázkem Borobuduru.
Stavujeme se ve vesnici Kasongan, kde se vyrábí keramika a různé upomínkové předměty. Zjišťujeme, že nejsme velcí příznivci tohoto druhu keramiky a ceny se nám zdají přemrštěné. Nasedneme do auta a míříme do dnešního hlavního cíle Jalan(ulice) Malioboro – nejznámější nákupní zóny v Yogyakartě. Ve městě je hrozné horko, při procházení ulice (projdeme ji třikrát) se mi několikrát udělá špatně, takže průběžně navštívíme dvakrát KFC a jednou Dunkin Donuts. To se velmi nepříznivě projevuje na našem trávení následující den. David si kupuje tři opasky, já několik stříbrných věcí a společně nakupujeme několik suvenýrů jako dárky. Na letiště přijíždíme už po šesté hodině. Hodinu a půl do odletu trávíme pojídáním nanuků a prohlížením fotek, které David udělal na Borobuduru.
Do Denpasaru přilétáme v deset hodin místního času, nabere nás náš taxikář a do postele se dostáváme o půlnoci.
23. 7. čtvrtek
David si vloni na Maledivách udělal potápěčský průkaz Padi Open Water, takže se chtěl potápět i na Bali. Objednal si potápění ve známé lokalitě Tulamben na severovýchodě ostrova, kde je potopený vrak Liberty. Z toho důvodu jsme ráno vstávali v sedm a šli na snídani. Davida odvezli v půl osmé a já šla ještě spát.
Potápění probíhá přes organizaci Ena diving, kde si David ráno zkouší oblek a kontroluje výstroj. Po cestě, která trvá dvě hodiny, se seznámí s jihoafricko-německou dvojicí, která se taky jede potápět. Probírají situaci v JAR a potápění. V Tulambenu udělá dva ponory do 21 a 20 metrů, každý v délce 45 minut. Má svého dive mastera a z potápění ve vraku se vrací nadšený. Do hotelu se vrací asi v pět hodin. Celý výlet ho stál včetně vší výstroje, cesty a jídla 80 dolarů. Já mezitím nakupuji v Kutě, kam mne odvezl náš taxikář. Kupuji si několik triček v obchoďáku Matahari a několik suvenýrů. Po Davidově návratu jdeme do města na večeři. Cestou k japonské restauraci David kupuje šátek pro mámu. Večeře byla výborná, tak se spokojení s dnešním dnem vracíme do hotelu.
24. 7. pátek
Ráno vstáváme později a po snídani jdeme na pláž, kde se necháme namasírovat, jeden za 50 000 rupií. Odpoledne máme plán jet do Ubudu. Jdeme se projít po pláži s tím, že si odchytneme nějaký transport. Nakonec narazíme na dva kluky, kteří hovoří relativně dobře anglicky a trochu rusky. Rozhodujeme se, že pojedeme do Nusa Dua, pak večeře na Jimbaran beach a nákupy v Kutě. Cenu dohadujeme na140 tisíc rupií. Pláž Jimbaran beach je proslulá svým západem slunce. Je celá poseta restauracemi, které mají své stolky přímo na písku. Dáváme si rybu (David) a nasi goreng (já). Západ slunce je opravdu úchvatný, ale bohužel trvá jen krátce. Když platíme, je už tma a po pláži chodí prodejci různých svítících náušnic. V Kutě jdeme do ulici, kde jsme zatím ještě nenakupovali, což se ukazuje jako dobrý tah, protože je plná obchodů se zbožím vyšší kvality. David objevuje několik obchodů luxusního vzezření s kopiemi hodinek všech světových značek. Nakonec dvoje nakupuje. Já kupuji náramek s delfínem. Odjíždíme až v deset hodin večer a klukům nakonec platíme 160 000 rupií a sjednáváme si další výlet do Kuty na neděli.
25. 7. sobota
Na dnešek bylo objednáno další potápění a pro mne šnorchlování, ale Davida už od včerejška bolí ucho. Jedeme do agentury, v které pracuje Davidův dive master s tím, že budeme jenom šnorchlovat, ale ukazuje se, že cena je pro nás příliš vysoká – 40 dolarů na jednoho. Jedeme ještě do Ena diving, kde se potkáváme s jihoafricko-německou dvojicí, která se chystá potápět. Bohužel, cena 30 dolarů za jednoho se nám zdá pořád velká, tak se vracíme do hotelu s tím, že si pronajmeme nějakou loď na pláži. Domluvíme si glassboat s výletem na želví ostrov a šnorchlování na dvě hodiny za celkem 225 000 rupií. Výlet na želví ostrov není nic moc, želvy tam žijí v jakési nádrži, což má být stanice, kde je rozmnožují a pak jsou vypouštěny zpátky do přírody. Po cestě zpátky jdu šnorchlovat. Poprvé v životě, takže mi trvá trochu déle než se odhodlám normálně dýchat pod vodou, ale pak je to docela zážitek. Útes není moc bohatý na ryby, ale sem tam zahlédnu nějaké klauny a korály jsou nádherné.
Po návratu na břeh jdeme na pláž na oběd a na zpáteční cestě nakupujeme, tedy hlavně David. Kupuje 5 DVD, dřevěnou sošku, košili, šátek a želvičku jako suvenýr.
Až do večera se opalujeme na pláži, vítr je docela studený, takže se nakonec balím do ručníku.
Večer jdeme do města. David chce jít zadní bránou, kudy jsme ještě nešli, takže ani nevíme, že tam jsou dost nepříjemní psi. Nakonec přežijeme. Hned u vchodu je obchod se stříbrem (alespoň něco po té úděsné cestě) a já si kupuji další náušnice. Jdeme pěšky až do půlky hlavní ulice Jalan Tabligan a cestou nakupujeme. Odjezd se blíží a na nás sedá předodjezdová nákupní horečka. Já si kupuji batikované tričko, ale hlavní nákupy nás čekají až po večeři Jdeme znovu do japonské restaurace a když odcházíme, děláme fotky se sympatickými servírkami, které se s námi snažily komunikovat anglicky.
Velké nákupy proběhnou v supermarketu Hardy ´s, kde jsou dvě horní patra věnovaná suvenýrům. Co jsme si nestačili nakoupit do dneška, nakupujeme teď. Mističky, tácky, náušnice…..
26. 7. neděle
Dopoledne trávíme na pláži, je poměrně větrno, takže si bereme čtyři ručníky a do těch se halíme. Na oběd jdeme do naší oblíbené restaurace, David saté a já nasi goreng, jako už po několikáté.
V půl třetí už pro nás přijíždí náš šofér, jeho kamarád má v domě nějakou oslavu, takže nejel. V Kutě vystoupíme nedaleko místa, kde před dvěma roky zaútočili teroristé na dvě diskotéky. David si chtěl mermomocí vyfotit památník, který, jak jsme se s několika zdrojů dozvěděli, tam měl stát. Ukázalo se, že opravdu stojí, ale probíhala na něm rekonstrukce, prý se zvětšoval. Při nákupech hledáme obvyklé věci. David nakupuje opět tričko Polo a ve stejném obchodě i čepici. Potom kupuje dvoje hodinky. Abych se nedala zahanbit, kupuji dohromady asi desatery hodinky, ovšem všechny dohromady za stejnou cenu jako David jedny.
Pak jedeme do Sanuru a necháme se vyhodit před Hardy´s. Ochotnému a úslužnému řidiči dáváme o 40 000 rupií víc než jsme si dohodli, pomalu odjíždíme do našeho relativně bohatého světa a tak se v nás probouzí čím dál tím větší altruismus.
V obchodě nakupujeme ještě několik věcí, jako je kafe v dřevěných krabičkách, salak a sušenky. Pak hledáme restauraci na večeři a naši poslední trávíme v té, kde jsme si na začátku pobytu dali seafood. Při cestě do hotelu si fotíme bemo.
27. 7. pondělí
Ráno vstáváme poměrně brzo a David se balí. Já už mám sbaleno, takže jen tak lelkuji. Po snídani jdeme na poslední nákupy podél pláže, David si kupuje další brýle Oukley a já už dávno vyhlídnutý batikovaný komplet. Chytají nás všechny prodavačky a my si naposledy užíváme jejich lůking mai šop. Pak se vracíme do hotelu, kde dobalíme a v půl jedenácté odevzdáme kufry. Jdeme udělat check out do hlavního lobby a podívat se na internet.
Ve třičtvrtě na jednu odjíždíme mikrobusem na letiště. Jsme rozhodnuti být rvaví a získat místa u okýnka, takže se rveme a děláme check in asi jako třetí. Dávají nám místa u okénka jen do Bruneje a pak musíme místa přebukovat, protože nám dali nějaká, co nejsou vůbec u sebe. Na letišti děláme poslední nákupy, zbývá nám asi 100 000 rupií. David si kupuje bubínek a pak kupujeme bonboniéru. Ve čtyři odlétáme z Bruneje, nakonec jsme si opravdu vybojovali místa u okénka. Mám zase smůlu, moje letadlová obrazovka nefunguje. Jak později zjistíme, opravuje mi ji sám kapitán letadla. Bohužel jeho oprava dlouho nevydrží. Cesta uteče, v noci spíme skoro sedm hodin, ale v letadle je hrozná zima, ani deka nepomáhá. Ještě týden po návratu jsme nastydlí.
Do Frankfurtu přilétáme v sedm ráno a Enrico nás vyzvedává ve čtvrt na osm. Dáme si u nich snídani a hned sedneme do auta a jedeme. Poté co platíme pokutu za rychlost u Plzně, domů (Kladno) přijíždíme v půl čtvrté. Trochu vybalíme a jdeme spát asi v osm večer.