Charakteristika cesty: Individuální poznávací turistika na 8 dní v autě s řidičem a anglicky hovořícím průvodcem
Zvláštní přípravy: Zařizování nového pasu, vzhledem k tomu, že do arabských zemí nepouští s pasem , ve kterém je razítko z Izraele. Nákup barevných fixů a pořízení většího množství propisek pro jemenské děti. Studium Lonely Planet, knihy Stanislavy a Jiřího Brůhových Krásy osy zla a dalších materiálů na internetu.
Jemen – základní údaje:
- Rozloha: 527 970 km2 (ČR 78 866 km2 )
- Počet obyvatel: 20 727 063 (ČR 10 241 138)
- Přirozený přírůstek: 3.45 % (ČR -0.05 %)
- Kojenecká úmrtnost: 61.5 ‰ (ČR 5 ‰)
- Očekávaná délka života: 61.75 let (ČR 76.02 let)
- Počet dětí na 1 ženu: 6.67 (ČR 1.2)
- Gramotnost: 50.2 % (ČR 99.9 %)
- HDP na 1 obyvatele(parita kupní síly): $800 (ČR $16,800)
- Zvláštní znaky: únosy turistů a žvýkání kátu
Den odjezdu
Letadlo odlétá v šest hodin, první přestup nás čeká v Mnichově po tří hodinovém čekání, druhý přestup v Doha (Katar) po čtyřhodinovém čekání, do Saná dorazíme v 12,00 jejich času (+ 2 hodiny oproti ČR). Velký batoh máme jen jeden, očekáváme teplé počasí, byť v horách má být chladno, poslední předpovědi počasí říkají, že v Saná je 25 stupňů. Jako obvykle vezeme velkou lékárničku, arabskou – českou konverzaci a několik karet do fotoaparátů.
Den první
Všechny lety proběhly v pořádku, na letišti v Saná na nás čeká Aysh Ali Atta-náš průvodce, původně zaměstnanec telekomunikací, teď již 18-tým rokem pracující pro různé cestovní kanceláře, mezi nimi i naši FTI. Postupně se dozvídáme, že žil 4 roky v Německu, 2 roky ve Velké Británii a 8 let ve Francii. To ho poněkud poevropštělo. Projevuje se to nejen tím, že pije alkohol (se zavřenýma očima, pak to prý Aláh nevidí), ale celkem otevřeně nám odpovídá na všechny naše otázky. Jeho angličtina výrazně převyšuje angličtinu všech ostatních Jemenců, se kterými jsme se setkali včetně zaměstnanců čtyřhvězdičkových hotelů. Přesto jsou jeho jazykové znalosti velmi průměrné, alespoň co se agličtiny týká.
Před letištěm na nás čeká auto s řidičem Hosseinem, jehož znalost angličtiny je nulová. Jedeme přímo na první místo z našeho itineráře, což je Wadi Dhahr, nad kterým ční hrad Dar al-Hajar postavený okolo roku 1786.
Během cesty tam si čteme v materiálech, které nám Aysh předal. Je tam náš itinerář, arabsko-anglický slovníček a nějaké rady. Vzhledem k tomu, že jsme si leccos nastudovali, je nám většina doporučení již známá. Aysh nás ještě upozorňuje, že se nesmí fotografovat ženy. To už jsme sice věděli, přesto však doufáme, že se nám podaří nějaké fotky udělat.
Svět žen
Jemen je jedna ze zemí, kde je svět mužů a žen totálně segregován. Pokud jste kluk a máte kamarádku dívku, tak naposledy spatříte její tvář v jejích 6-8 letech (v závislosti na oblasti), pokud si ji pak nevezmete za ženu, uvidíte její obličej až jako velmi staré ženy nebo vůbec ne. Ve věku od 6 do 8 let se dívky v Jemenu kompletně zahalují a na veřejnosti z jejich těla vidíte pouze oči a často ani ty ne. Oblečení, které slouží k zahalení, má v islámském světě různé názvy – čádor (typický pro Irán), hidžab (šátek), burka. Oblečení, skládající se z jednoduchých černých šatů s dlouhým rukávem (často zdobených různými aplikacemi), šátku a závoje, je v Jemenu nejčastější a bylo nám řečeno, že se nazývá burka.
Závoj může zakrývat oči, nebo má naopak v oblasti očí mezeru. Barva šatů je většinou černá, méně často se nosí barevné látky.
Žena odhaluje svou tvář pouze doma, nebo před jinými ženami, proto má většina restaurací také zvláštní místnosti pro rodiny. Jemenské obchody jsou plné nádherných šatů a látek, které v Evropě nikdy neuvidíte. Proč, když ženy nosí černé oblečení?
Ženy, které na ulici potkáte hlavně v odpoledních a večerních hodinách, velmi často navštěvují zlatnictví a nakupují pro nás extrémně velké a na pohled masivní zlaté šperky. Jak nám bylo řečeno, ženy se mezi sebou chlubí, která má šaty a šperky krásnější. Odpoledne se často konají ženské dýchánky, kde se svlékají z černých šatů a mohou ukázat krásné oblečení a šperky. Při těchto setkáních se často žvýká kát (viz níže).
V Jemenu mohou ženy studovat vysoké školy, volit i řídit auto. Přesto mají o polovinu menší gramotnost než muži a za celou dobu jsme viděli jedinou ženu za volantem. Podle vyprávění i vlastních pozorování zastávají ženy v rodině dominantní roli.
Zajímavé je hledání životního partnera. Je to matka (nebo starší sestra) budoucí nevěsty, která prý zprostředkuje setkání s mužem, jenž se její dceři líbí. Při takovém setkání se popíjí čaj a dívka má odkrytý obličej. Během několika hodin se podle vzájemných sympatií rozhodne, zda se z dvou lidí stanou snoubenci či ne. Rozvod je povolen za určitých podmínek, ale zřejmě k němu často nedochází.
Několikrát jsme se ptali žen, zda si je můžeme vyfotografovat, ale vždy jsme byli odmítnuti. Fotky, které máme, jsme udělali tajně nebo tak, že si ženy myslely, že je foceno něco jiného (výhoda 12-ti násobného zoomu). Všechny ženy, které jsme potkali byly milé, některé se snažily i o konverzaci. Všechny byly velmi zvědavé a můj zjev – ať už v kalhotách nebo v černých šatech (ovšem bez šátku a závoje) – je velmi zajímal. Kamkoliv jsme přišli, stali jsme se místní atrakcí. Podle Ayshe neexistuje v Jemenu žádné hnutí proti zahalování žen. Řekl, že není nikdo, proti komu by se vlastně mohlo bouřit. Státu je jedno, jestli se ženy zahalují či ne. Tím, kdo tuto tradici vyžaduje, je otec v rodině. Pokud ten řekne (což se ovšem zřejmě nestává), že jeho dcery se zahalovat nemusí a proti tomu vystoupí nějaká islámská organizace, v případném sporu se stát postaví na stranu otce. V Jemenu jsme viděli i několik žen, které měly pouze šátek, ale bylo na nich na první pohled znát, že jsou to buď ženy z afrických arabských zemí nebo z jiných států.
Z Wadi Dhar jedeme do Saná, hlavního města Jemenu. Saná má velmi dlouhou historii, většinou se uvádí, že byla založena Šémem, synem Noemovým. Pohybovali jsme se ve starém Saná, ve čtvrti s úžasnou architekturou a atmosférou. Staré město nemá jednu výraznou památku, takže se po něm nechá bloudit jakýmkoliv směrem a stále narážíte na krásné fasády a výhledy.
Velkou část starého Saná zabírá trh (souq) se vším možným. Uličky jsou většinou rozdělené podle druhy zboží- koření, látky, šaty, dveře atd.
Pak je zde část, kde sedí spousta mužů na zemi opřených o zeď, před sebou igelitové pytlíky, do kterých pravidelně sahají a něco si vkládají do úst – to je kátový trh.
Kát
Již při přípravě cesty jsme se v materiálech setkali s informacemi o žvýkání kátu, ale skutečnost dalece překonala naše představy.
Kát (Catha edulis Forsskal) je keř z čeledi brslenovitých. Nejlépe se mu daří ve vyšších polohách, kolem 1200 až 2000 m nad mořem, do ostatních oblastí Jemenu se dováží, což jeho cenu zvyšuje. Roste divoce po téměř celé Etiopii, místy i v Keni a Somálsku. Pouze v Jemenu se pěstuje účelově a stále více vytlačuje jemenskou kávu, kterou v případě, že se bude nadále zvyšovat poptávka a spotřeba kátu, může zcela vytlačit. Jemenci nám říkali, že kát se pěstuje zhruba na ¾ zemědělské půdy. Statistiky uvádějí, že kát spotřebuje asi polovinu vody použité v zemědělství. Drogou jsou čerstvé a mladé listy, které jsou jediné použitelné ke žvýkání.
Kát není laciný. Jedna rabta, což je arabský název pro svazek listů potřebný pro tří až čtyřhodinové žvýkání, může stát od 150 do 1500 jemenských rijálů. Záleží na jakosti, na poptávce, na sezóně a cenové relaci konkrétního trhu. Kátování není vůbec laciná záležitost v zemi, kde nekvalifikovaný dělník vydělává kolem 150 až 350 jemenských rijálů denně a kvalifikovaný asi dvakrát tolik. Jemenci ho žvýkají většinou jednou denně, ale jsou tu také velcí poživači, kteří ho žvýkají ráno při práci a ještě odpoledne při kátovém sedánku. Ti pak potřebují 5–6 rabt denně. Pokud se Jemenců zeptáte, kolik ho spotřebují, odpoví vám, kolik za kát utratí za týden. Průzkum ukázal, že ti, kteří žvýkají pravidelně, utratí 1/4 až 1/2 svého příjmu. Kdo má malý příjem, kupuje si laciný kát, aby mohl často žvýkat, zatímco ti bohatší si zase kvalitnějším kátem více ničí své zdraví. Jemenci se dovedou postit, je-li třeba, ale nevydrží bez kátu ani jediný den. Je to prý symbol společenského postavení. (Opus arabicus, Tomáš Sadílek). Drogou jsou mladé lístky, které se žvýkají a z jejichž hmoty vytvářejí Jemenci v jedné tváři až nepřirozeně velké koule, které pak po několika hodinách „kátování“ vyplivují.
Po dlouhodobém užívání vede žvýkání k patologickým poruchám zažívacího traktu a k pozvolné degeneraci žaludeční a střevní sliznice. Malé dávky při dobré výživě pravděpodobně neškodí, což vyzkoušelo na sobě několik vědců. Je zde ale jiné nebezpečí – ten, kdo si na kát zvykl, kupuje si ho často na úkor stravy, a tak může tento stav vést i k podvýživě. Kát žvýkají všechny společenské vrstvy od dělníků přes obchodníky, policisty až k ministrům. Samotný president samozřejmě také. „Kátování“ ovlivňuje chod celé země, odpoledne se na několik hodin zastaví veškerá činnost a všichni, kteří mohou, zaujmou co nejpohodlnější polohu pro kátování.
My měli to štěstí, že naši řidiči „kátovali“ vždy za jízdy, takže jsme nemuseli zastavovat na jednu dvě hodiny, než si řidič někde ve stínu vyžvýká svůj kát. S tímto problémem se setkalo mnoho jiných turistů. My vždy zastavovali pouze na kátových trzích, kde si řidič koupil svou denní dávku a pak jsme jeli dál. Jeho kátování za jízdy nám ovšem přineslo i některé krušné okamžiky. Podstatná část území Jemenu se nachází ve vysokých nadmořských výškách přes 1500 metrů nad mořem. Když projíždíte nějakým průsmykem, pod vámi stovky metrů hluboká propast a řidič jednou rukou vybírá lístečky kátu a druhou si zapaluje cigaretu, musíte pevně věřit v jeho řidičské schopnosti a nedívat se ze svahu dolů, kde se nachází vraky aut.
Den druhý
Na dnešek máme naplánovanou cestu do Shaharah, vesnice 100 km severně od Saná. Toto místo je známé kvůli kamennému mostu ze 17. století, který spojil dvě části vesnice původně oddělené hlubokou propastí.
Cesta do Shaharah je poměrně komplikovaná. Již předchozí den se nám snažil průvodce naznačit, že se může stát, že tam nedojedeme. Problémem jsou silniční kontroly, které jsou v podstatě po celém Jemenu a kterým se musí dávat kopie turistického povolení, kde je uvedeno kam a kdy můžete jet. Aysh nám říká, že tyto kontroly jsou jen „routine“ , nám to tak taky připadá a myslíme, že díky těm tunám papírů, které každá kontrola vybere od turistů, ušetří stát na toaletním papíru. Kontroly jsou v různých rozestupech od sebe, v oblasti Shaharah tak 10-15 km. Zrovna tato oblast patří k těm, kde občas vznikají problémy mezi kmeny a vládou a cestou tam musíme předjíždět obrovský vojenský konvoj, který se právě přesunuje na sever. Již na druhé kontrole vzniká malý problém, protože nás nechtějí pustit a nutí nás čekat na další turisty, kteří jedou do Sadá, ale „checkpointem“ budou projíždět až za hodinu a půl. Po krátké hádce odchází řidič a průvodce s vojáky někam telefonovat. Po chvíli se vrací a my naštěstí jedeme dát. Zhruba po dvou hodinách jízdy po slušné silnici sjíždíme mimo ni a absolvujeme dalších asi 15 km po strašných cestách. Trvá nám další dvě hodiny než dojedeme do místa, kde lidé z vesnice pronajímají auta k jízdě do Shaharah. Nepouští cizí auta na své území a pronajímáním vlastních vydělávají peníze. Sedám si k řidiči, který neumí slovo anglicky a ostatní – David, náš průvodce a průvodce pro Shaharah stojí na korbě a snaží se při krkolomné cestě z auta nevypadnout. Prudké stoupání s neuvěřitelnými zatáčkami trvá hodinu a já občas nedokážu uvěřit, že tam to auto vůbec může vyjet. Nakonec se zhruba po hodině vyšplháme do výšky okolo třech tisíc metrů a s průvodcem jdeme vesnicí směrem k mostu. Zde uděláme několik fotek a snažíme se dýchat řídký vzduch. Cesta dolů je snad ještě horší, ale uběhne celkem rychle. Dole u našeho auta nám zatím udělali oběd – placku chleba s tuňákem v jogurtu. Čaj z upatlané skleničky s neidentifikovatelnými kousky čehosi potají vylévám za záda.
Do Saná se vracíme okolo sedmé večer a jdeme znovu na trh, tentokrát sami. Oblékám si černé šaty a šátek a v té tmě se cítím absolutně nenápadná.
Den třetí
Po snídani odjíždíme do 95 km vzdáleného Manakhah, u něhož leží vesnice Al-Hajjarah, kterou si jdeme prohlédnout. Hned na začátku vesnice se mne chytá za ruku malá holčička a pustí se mne až při odchodu z vesnice.
Děti v Jemenu
Většina dětí v Jemenu je velmi milých a velmi ochotných se fotit.
Jejich nejčastější slova jsou sura (fotka) nebo galan (tužka), ty z více turistických oblastí už zvládají i slova jako euro nebo dolar. Školní docházka je v Jemenu povinná, informace o počtu povinných školních let se rozcházejí. Průvodce říkal osm a turista z Čech, kterého jsme potkali při návratu (jeho žena dělala v Jemenu různé sociologické výzkumy), říkal tři roky. To, že děti potkáváte i dopoledne na ulicích nemusí znamenat, že do školy nechodí. Učitelů je nedostatek a dětí příliš, takže se část dětí učí dopoledne a část odpoledne. Školy jsou zvlášť pro dívky a pro chlapce.
Podle informací, které jsme získali během cesty, je ve třídách 40-70 dětí a mají hrozivý nedostatek učebních pomůcek. Dětem udělá největší radost, když jim dáte tužku.
V Jemenu se starší sourozenci automaticky starají o mladší. Často vidíte tříleté dítě, jak tahá v náručí ročního sourozence. Nejčastější zábavou kluků je fotbal, narazili jsme na několik lidí, kteří dokonce znali i některé naše fotbalisty.
Z Al-Hajjarah jedeme do blízkého Al-Hoteib, kde je poutní místo pro sektu Ismaelitů, jezdí sem velké množství Indů, kteří patří do této sekty a ti také nechali vybudovat novou silnici. Do mešity je samozřejmě pro nás vstup zakázán.
Po obědě v Manakhah odjíždíme na pobřeží do Hodeidy. Krajina se mění, je zelenější a dříve všude přítomný kát nahrazují mangovníky a banánovníky. Mění se i lidé, mají spíše africkou fyziognomii, část z nich pochází ze zemí afrického rohu.
Cesta z třech tisíc metrů nad mořem do nuly je samozřejmě provázena také zvýšením teploty a vlhkosti. Když dorazíme do Hodeidy okolo čtvrté odpoledne, je přes třicet stupňů. Narozdíl od Saná máme v hotelu klimatizaci. V ulicích je nedýchatelný vzduch, auta nemají katalyzátory a je jich všude plno. Něco jako přechod pro chodce neexistuje, auta nezpomalují, jen na sebe upozorňují troubení. Přejít silnici je jen pro silné povahy.
Den čtvrtý
Ráno jdeme na rybí trh v Hodeidě. Všude panuje čilý ruch, ale také velký zápach a hejna much.
Brzy pokračujeme dál k vesnici Beit Al-Faqih, kde se dnes, tak jako každý pátek, koná největší trh v celém Jemenu. Počáteční nadšení nás velmi rychle přechází. Trh je přecpané, páchnoucí místo, kde se brodíte vrstvami prachu a musíte se dívat na kruté zacházení se zvířaty. Už vím, co znamená, čekat jak ovce na porážku.
Obrazek
V určité části trhu jsou zvířata všude, stojí namačkaná na korbách aut, visí přes ramena kupujících, čekají až na ně přijde řada u řezníka. Z nějakého důvodu lidé zvedají kozám a ovcím přední nohy a nutí je chodit jen po zadních, nezdá se nám, že by to urychlovalo pohyb na trhu. Zhruba po tři čtvrtě hodině odcházíme, zděšení a znechucení ze zacházení se zvířaty. Špatné zacházení pozorujeme v podstatě všude v Jemenu. Psi se u nich samozřejmě jako domácí zvířata nechovají, občas prý kočky. Všechna tato zvířata jsou většinou velmi zubožená a lidé po nich házejí kameny.
Z trhu odjíždíme do Zabidu – památky UNESCO. Příliš nechápeme, proč se památkou UNESCO stalo (také Saná a Shibam jsou památky UNESCO), domy jsou polorozbořené a horko a prach činí z procházky peklo. Jdeme do jednoho z domů, kde si nechám pokreslit ruce henou.
Malování henou probíhá v oddělené části domu na dvorku a asistují mu tři ženy, které mají odhalené tváře. Když chce na chvíli vejít muž, rychle si obličeje přikrývají. Při malování se ženy hádají, žvýkají kát a kouří vodní dýmku. Mne nabízí čaj v opět velmi upatlané skleničce a jedné se dokonce podaří narvat mi do pusy cosi jako slaný brambůrek. Jen doufám, že nestrávím další hodiny na WC. Ženy neumí ani slovo anglicky, takže mi dá dost velkou práci jim vysvětlit, že rozhodně netoužím po tom, aby mi čímsi podivným provoněly vlasy nebo kreslily henou i do výstřihu.
Z domu odcházíme k vykopávkám staré univerzity, kde prý (podle průvodce) vznikla algebra. Před oblastí vykopávek si děláme několik fotografií muže se samopalem. Zbraň mají v Jemenu v podstatě všichni muži, staří i mladí. Někteří nosí kalašnikov na ulici (jeho cena začíná na zhruba 30 tis. rialů). Také všichni naši řidiči měli v autě pistoli.
V pozdním odpoledni přijíždíme do Taizu, kde máme možnost alespoň nakouknout do mešity Al-Ašrafía. Město je podstatně hezčí než Zábid a po ubytování v hotelu vyrážíme na nákupy.
David by si rád koupil džambiu, zakřivenou dýku s širokou čepelí. Podle jemenského obyčeje jí nosí každý chlapec, kterého již nepouštějí do lázní se ženami, protože dospěl v muže. Džambíja se totiž považuje za znak mužství. V bohatých rodinách se slavnostně předává džambíje zděděná po dědech.
V Taizu zajdeme také do jakéhosi obchodního domu. Je to velmi zvláštní zážitek, protože je pozdní odpoledne a všude jsou zahalené ženy, v obchodním domě jsou v podstatě jen ony a my dva Evropané. Stáváme se středem pozornosti, občas to vypadá, jako by nemohly uvěřit vlastním zahaleným či nezahaleným očím. Potuluje se mezi nimi blonďatá nezahalená ženská!
Jídlo
Pro arabskou kuchyni je typické velké množství koření, které najdete úplně ve všech jídlech včetně nápojů. Trhy s kořením jsou nabité vůněmi a zvláštní atmosférou.
To, co jsme znali z Jordánska a Izraele a co nám tak chutnalo – hummus, se tady příliš často neobjevuje. Zato je u každého jídla arabský chleba, často s průměrem přes půl metru, někde nahrazený jakousi vekou. Typické jemenské jídlo je salta, což je vařící kaše, o jejímž složení nemáme bližší informace. Mne osobně příliš nezachutnala. Velmi často se v Jemenu jí kuřecí maso, drůbežárny taky uvidíte okolo všech silnic. Na pobřeží jsou časté vynikající ryby a k nim, ale i jiným jídlům, se dávají hranolky a vždy ochucená rýže. Jako desert jsme několikrát měli kus jakéhosi chleba politý medem, který je jedním z typických produktů Jemenu. Jídlo ve venkovských restauracích, kde jsme většinou obědvali, je samozřejmě jiné než jídlo v hotelech. V hotelech bývá většinou menu, jen v těch lepších bufet. Při jednom obědě jsme chutnali také velbloudí maso. Místní jí jídlo většinou rukama a to včetně rýže, pro turisty mají připravený příbor, ale ten se dá nahradit arabským chlebem.
Den pátý
Dnes večer nás čeká přelet do Mukally, ale ještě než se dostaneme na letiště, čeká nás cesta do dvou městeček Jibla a Ibb. Jibla je město spjaté s královnou Arwa, která panovala padesát let, nechala postavit mnoho mešit a zasloužila o rozvoj zemědělství. Cesty jsou většinou jen kamenité, takže se do Saná dostáváme až před pátou, letadlo nám letí v deset, takže jdeme ještě na trh. V tomto období vrcholí poutě muslimů do Mekky, což se projevuje na letišti u první kontroly. Mám pocit, že chybělo málo, vypukla panika a my jsme skončili ušlapaní jako každoročně mnoho poutníků v Mecce. Nakonec se nám podaří „proboxovat“ se k přepážce a čekáme další půl hodinu, než nás pustí do odletové místnosti. Let probíhá v klidu, ale při přistání s námi pilot sedne na zem snad z pěti metrů. Díky časovému posunu oproti ČR máme silvestrovskou půlnoc o dvě hodiny dříve přesně v okamžiku, kdy se ubytováváme v hotelu na břehu Indického oceánu. Jsme unavení, takže jdeme bez bujarých oslav spát. U hotelového baru jsou nějací cizinci, kteří slaví. Vzhledem k tomu, že v Jemenu se alkoholické nápoje prodávají jen v pětihvězdičkových hotelech nebo se dají koupit pašované v okolí Hodejdy, popíjí asi nealkoholické pivo.
Den šestý
Vyjíždíme v devět ráno. Dnes je naším cílem Shibam, město hliněných mrakodrapů, „Manhattan“ v poušti a také památka UNESCO. V Shibamu jsou 5-7 patrové hliněné domy, které obývá vždy jedna rodina, nejnižší patro je pro dobytek a naopak nejvyšší patra slouží hostům a ke „kátování“.
Město leží ve Wadí Hadramaut, úrodné oblasti, kde se pěstují kokosové ořechy, datle a získává se zde kadidlo. Kadidlo je ztuhlá pryskyřice, která při spalování vydává voňavý dým. Pochází z několika typů stromů, nejznámnějším je kadidlovník pravý (Boswelia sacra). Kadidlo bylo v historii velmi ceněné a tzv. kadidlová stezka začínala na jihu Jemenu a vedla přes celý Arabský poloostrov až do palestinských přístavů.
Do Sayunu dorážíme pozdě odpoledne, více méně tam není co dělat, takže jdeme brzy spát.
Den sedmý
Vyjíždíme už v pět ráno protože máme před sebou 600 km zpět do Saná přes Marib a poušť Rub al Chálí.
Po cestě se k nám připojují ve vlastním autě beduíni, kteří nám dělají ozbrojenou eskortu, jež je v této oblasti povinná. Za dobu co jsme v Jemenu, unesli již tři další skupiny turistů právě v oblasti Maribu, kterou projíždíme. Beduínské auto nás opouští v Maribu a do Saná s námi jede již jen jeden mladý beduín s nezbytným kalašnikovem. Umí několik slov anglicky, takže nám cesta do Saná celkem rychle ubíhá při žertování o zbraních a ženách a v upravování pozice jeho zbraně tak, aby nám nemířila do obličeje.
Únosy turistů
Únosy turistů jsou v Jemenu velmi časté. Zdejší horské kmeny se tím snaží získat různé výhody od vlády, vodovod do vesnice či propuštění příbuzných z vězení. Podle dostupných informací se únosci chovají k uneseným slušně a považují je za hosty. Problém nastane, pokud se vláda rozhodne situaci řešit pomocí vojska. V minulosti se stalo, že při osvobozovacím útoku vládního vojska několik turistů zahynulo. I to byl asi důvod proč italská vláda v minulých dnech požádala jemenskou, aby nepoužila při jednání o propuštění pěti italských rukojmí vojsko. Pět italských rukojmí bylo těsně po našem návratu propuštěno. Za únosy je v Jemenu trest smrti, protože vláda se snaží rozvinout cestovní ruch.
Zastavujeme v Maribu, který byl ve starověku proslulým centrem sábského království. Chceme si prohlédnout starou přehradu, která měla hráz vysokou 16 metrů a 680 metrů dlouhou. Bohužel právě je tam skupina německých archeologů, takže nemůžeme jít příliš blízko. Vypadá to, že o památky se v Jemenu starají zásadně zahraniční archeologové a tam kde nepracují, se památky rozpadají. Občas to vypadá, že někam dorazili příliš pozdě. Navštívíme také dva chrámové okrsky, které připomínají královnu ze Sáby, jejíž setkání s králem Šalamounem připomíná Bible, Tóra i Korán
Jízda pouští je provázena kontrolami snad každých 10 km. Vždy zastavíme, do auta nakouknou vojáci s pusou plnou kátu a řidič jim říká, že jsme češi (čekín). Většinou se setkává s udiveným pohledem a musí dál vysvětlovat, že jsme z ČR. Většina neví, kde nějaká ČR je, takže pak přichází na řadu Německo, jehož pomocí se jim daří lokalizovat i náš stát. Oblast, kterou projíždíme, se nazývá Wadí Hadraumat a je jednou z turistických zajímavostí Jemenu.
Do Saná přijíždíme po 10-ti hodinách jízdy okolo páté hodiny a jdeme znovu na trh, abychom dokoupili nějaké dárky. Při prohlížení trhu vidíme, že se před námi strhla nějaká strkanice. Vzápětí vidíme, že dva muži tahají zbraně, lidí se snaží rozprchnout, což ovšem na přelidněném trhu jde poměrně těžko. Nakonec se nám daří dostat se do postranní uličky, aniž uslyšíme výstřel. Vzhledem k tak častému výskytu zbraní v Jemenu je prý hrozba pistolí poměrně častá, ale k jejímu použití dochází zřídka.
Den osmý
Dnes večer odlétáme, pobyt tady utekl strašně rychle, byl nabitý zážitky i hodně namáhavý. Dneska ho zakončíme v relativně blízkých vesnicích Thula, Shibam (jmenovec známějšího města ve Wadi Hadramaut) a Kawkabam, všechny jsou nedaleko vesnice, kde před dvěma dny došlo k sesunu skály, při kterém zahynulo okolo sta osob. V horách jsou vesnice stavěny na skále nebo pod ní a i když díky nedostatku srážek v zimě, kdy jsou teploty nejnižší, postupuje eroze pomaleji, časem prostě k takových tragédiím logicky dojít musí. Kawkabam byl bombardován v 70.letech minulého století za občanské války a mnoho domů je neopravených dodnes. Po obědě v Kawkabanu odjíždíme zpět do Saná. Zajdeme naposledy na trh a snažíme se ukořistit poslední fotografie žen. Večer už nás čeká jen velmi namáhavý let s dvěma přestupy a dlouhým čekáním na letištích.
Den devátý
Při posledním přeletu Frankfurt->Praha se nám podaří spatřit z okénka letadla gloriolu – duhu ve tvaru kruhu.
Domů přilétáme okolo poledního. Sice unavení, ale šťastní, že se nám cesta povedla.
Prameny:
- Stanislava a Jiří Brůhovi: Krásy osy zla, Jiří Brůha A+U Design, České Budějovice 2003
- Lonely Planet Middle East
- http://www.ye.cz/
- http://www.mujweb.cz/www/opus_arabicum/obcas/Cc99a.htm
- Aysh Ali Atta
- Neznámý pán z letadla