Martina a David – Expedice Afrika 2007 – ztracený deník-3.část
D27 – Cesta k Vic Falls – Čtvrtek 26.7.2007
Hned ráno jsme museli Pililemu podepsat, že všichni s dlouhým přejezdem souhlasíme. Z té 13-ti hodinové cesty jako takové si moc nepamatujeme. Dopoledne jsme spali, odpoledne jsme studovali průvodce Lonely Planet, kde je speciální sekce na Viktoriiny vodopády a všechny možné atrakce a aktivity jsou tam vypsané. V poledne jsem zastavili v Lusace v nákupním centru, které vypadalo téměř evropsky normálně a byly v něm známé řetězce jako Subway nebo Mr. Price. Nakoupili jsme si sušenky a další snacky a pokračovali dále až do města Livingstone, které je hlavním městem u Viktoriiných vodopádů (zkráceně nazývaných Vic Falls).
Do kempu jsme přijeli v devět večer. Nazýval se Zambezi Waterfront a jak název napovídá, rozkládal se na břehu řeky Zambezi. Kemp byl docela pěkný, personál už méně. Strašné problémy s ubytováním. Že prý mají, ale pouze na jednu noc a jestli budou mít i na další noc budou vědět až další den v 6 hodin ráno. Nejistota ubytování plus poměrně vysoká cena za pokoj s koupelnou, kde nesplachoval záchod, nás přesvědčili, že další den ráno to musíme nějak vyřešit. Než jsme se tak nějak ubytovali, bylo deset. Natasha se rozhodla dělat poněkud nesmyslně velkou večeři, a tak k jídlu jsme se dostali těsně před půlnocí. Polovina osádky čekání na večeři vzdala a šli raději spát. Alespoň zbylo hodně masa pro vytrvalce.
D28 – Viktoriiny vodopády v Zambii – Pátek 27.7.2007
Ráno šel David na recepci řešit ubytování. Vrátil se asi po hodině dostatečně rozladěný na zbytek dne. Prý dnešní noc zůstaneme tam kde jsme, jenom se přesuneme do vedlejší chatky, protože tam splachuje záchod. Zítra si ráno vystěhujeme věci, dáme si je na recepci, půjdeme na nějaké aktivity a odpoledne už bude volný „executive suite“, kam se na další dva dny nastěhujeme. Prý to ale byla fuška se s nimi domluvit. Šli jsme si užít výhody spojené s pronájmem naší chatky a to na snídani do restaurace. S radostí jsme to uvítali, protože snídaní od Nataši už bylo až dost. Po snídani jsme měli celá naše skupina naplánovaný sraz a návštěvu sportovního centra, kde se objednávali a organizovaly volitelné aktivity. Centrum se nacházelo přímo v našem kempu nad restaurací.
Používání termínu kemp asi není úplně správné. V této části Afriky je jen velmi málo klasických kempů, většina se nazývá „lodge“ a kombinuje několik různých typů ubytování od stanů až po pokoje hotelového typu. Místo v lodge vyhrazené pro stavbu stanů se nazývá „camp site“. U lepších kempů byly vedle místa pro stany hned stavební úpravy speciálně pro overlanding nákladní vozy usnadňující vaření nebo vývody vody na mytí nádobí nebo dlouhé stoly s lavicemi. Dále bývají v některých lodge tzv. „permanentní stany“, obvykle na upraveném podkladu stany o rozměrech 3x3metrů s postelemi a s povlečením. Další typ ubytování jsou chatky neboli „chalets“ (vyslovuje se šalé) a ty se mohou výrazně lišit v kvalitě a ceně, mohou mít vlastní koupelnu a záchod nebo to může být prostá boudička s postelemi a moskytiérou. V Africe jsou většinou zhotoveny z přírodních materiálů jako bambus, hlína, doškové střechy atd a v žádné jsme neměli vymoženosti moderního světa jako je televize nebo telefon. V „backpackers“ kempech mohou být k dispozici „dormitories“ t.j. noclehárny pro hodně lidí hostelového typu. V dražších lodge mají „suites“, větší chatky s vícero místnostmi. Pak mohou být individuální názvy jako boudy „huts“, pokoje „rooms“, „bed&breakfast“ atd. Všechny lodge mají jedno společné a to je bar, kde se nechá koupit prakticky cokoliv, co se pije.
V místním centru sportovních aktivit jsme byli pohodlně usazeni do křesel a na velkou plazmovou TV nám bylo puštěno DVD s celou řadou většinou adrenalinových možností. První byl rafting. Ještě po cestě do Livingstone David o raftingu uvažoval, ale hrozná zima jaká byla po ránu u Viktoriiných vodopádů spolu se záběry na mistrně udělané video, kde se za zvuků tvrdého rocku na sakra divoké vodě vyklápěly veselí rafťáci, ho od tohoto záměru odvrátilo. Dtto bungee jumping. Na ten se ale pár lidí z naší skupiny přihlásilo ještě s kombinací „gorge swing“ aneb zhoupnutí do rokle. Další možností byl prolet motorovým rogalem (microlight) nad vodopády a nad místním národním parkem, kam se také pořádalo safari za zvířaty. My jsme upřednostnili helikoptéru, protože na rogalu člověk nesměl fotit, ale jen se pevně držet. Další aktivity, na které jsme se přihlásili, byla procházka se lvy (lion walk) a večerní jízda po řece Zambezi ve stylu vypij, co stihneš (sunset booz cruise).
Po zaplacení objednaných aktivit jsme se celá skupina nechali odvézt naším náklaďákem k vodopádům. Viktoriiny vodopády (domorodě Mosi-oa-Tunya) jsou podle některých měřítek největší vodopády na naší planetě. I když nejsou nejvyšší ani nejširší na světě, lze je prohlásit za největší na základě šířky 1,7 km a výšky 108 metrů, na nichž vytvářejí největší prostor padající vody na světě. Viktoriiny vodopády patří k nejvýznamnějším turistickým atrakcím Afriky a jsou zařazeny do světového dědictví UNESCO. Náleží Zambii a Zimbabwe a každá země má na jejich ochranu zřízený národní park.
Vstup k nim na Zambijské straně stojí 10 dolarů. Hned za vchodem půjčují pláštěnku a rozhodně jsme těchto 2 dolarů nelitovali. Podél vodopádů je upravená asi kilometrová cesta s různými výhledy na vodopády. Po většinu cesty mží až prší, zejména na jednom mostě přes propast to byla slušná sprcha. Vodopády jsou opravdu nádherné se stálou duhou a mohutným hukotem. Strávili jsme u nich asi dvě hodiny, udělali jsme spoustu fotek a šli nazpátek. Před vstupem k vodopádům byl curio trh s různými dřevěnými věcmi a David tam hned musel samozřejmě něco nakoupit. Nechali jsme se odvézt taxíkem do města Livingstone a zašli na chvíli na internet napsat domů, že jsme viděli vodopády. Ve městě Livingstone jsme ještě koupili známky na pohledy a napsali pohledy v jedné místní restauraci. Zpátky do kempu jsme dorazili těsně před čtvrtou a hned utíkali na naší loď, ať stihneme jízdu po Zambezi.
Řeka Zambezi je čtvrtá nejdelší řeka v Africe a největší řeka vlévající se do Indického oceánu. Pramení v Zambii a protéká Angolou, po hranicích Namíbie, Botswany, Zambie a Zimbabwe až do Mozambiku, kde ústí do Indického oceánu.
Jízda po Zambezi byla hezká, viděli jsme krokodýly a hrochy a spoustu různých ptáků. Jídlo ale bylo úděsné, tipla bych, že minimálně 2 dny staré. David se snažil co nejlépe využít investice vložené do „all you can drink“, takže zvládl několik hodně piv a několik whisky s kolou. Ještě lépe se dařilo klukům z Británie, kteří navíc během plavby dokázali spoustu tvrdého alkoholu přelít do malých pet-flašek od vody a nenápadně na těle to nakonec pronést z lodi ven. Vrcholem plavby byl úžasný západ slunce nad Zambezi, z kterého máme několik hodně povedených a až kýčovitých fotek.
Po návratu se pokračovalo v pití. Pro Angličany to byl poslední večer na naší společné cestě. Druhý den ráno odjížděli přes hranice do Botswany, odkud je pak nabere jiný truck a sveze je do JAR, kde stráví další měsíc. Chtěla bych trošku vidět jak, protože jim prý už teď docházeli peníze. Loučení bylo smutné, byla s nimi opravdu sranda a snad se ještě někdy potkáme – slíbili, že přijedou za námi do Prahy. Večerního pití u táboráku jsem se už neúčastnila, šla jsem do pokoje promazávat video, protože máme před sebou ještě týden a už nám zbývalo jen málo volných minut.
D29 – Viktoriiny vodopády v Zimbabwe – Sobota 28.7.2007
Dnes nás v 6:15 ráno nabíralo auto, aby nás zavezlo na procházku se lvy. Jelikož tato aktivita se dělá pouze u vodopádů ze strany Zimbabwe, nejdříve nás čekalo překročení hranici. Na straně Zimbabwe jsme si museli za 30USD koupit víza a pak jsme už jenom museli roztlačit auto, protože mu došla baterka. To nás docela zahřálo. Venku totiž byla slušná zima okolo 5 stupňů celsia. Protože hned jak vyleze slunce, teplota se rázem vyšvihne na 25 a více stupňů, nechtěli jsme sebou vláčet příliš oblečení a tak David byl jen v tričku s krátkým rukávem a já v šortkách. Vražedná kombinace na lvy.
Hned za hranicemi se v Zimambwe rozkládá město Vic Falls. Zatímco koloniální město Livingstone v Zambii je přes sto let staré a tedy ve zdejších krajích historické, město Vic Falls v Zimbabwe bylo postaveno nedávno s jasnou orientací na turisty. Bohužel, v Zimbabwe pevně vládne prezident Mugabe. Před několika lety vyhnal všechny bíle farmáře, kteří byli převážně britského původu. Farmy obsadili místní no a zhroutilo se celé zemědělství. Vyhoštění farmáři byli s otevřenou náručí přijati v Zambii, která je i díky velkým nalezištím mědi na ekonomickém vzestupu. Zatímco dříve většina turistů k Viktoriiným vodopádům mířila do Zimbabwe, nyní městečko Vic Falls zeje prázdnotou a velká většina turistů jede pouze do Zambie. Vízum do Zimbabwe pro většinu národností stojí 30 dolarů, pro Brity stojí 55 dolarů. Alespoň trošku spravedlnosti je na tom světě, protože normálně Britové mají všude vstup zadarmo, zatímco my musíme platit.
Aktivita Lion Walk se dělá pod záštitou záchranné stanice pro lvy nedaleko za městem Vic Falls. Dorazili jsme tam za úsvitu, ale byla pořád hrozná zima. Jak nám vysvětlil tamní průvodce, ráno je pro procházku se lvy nejlepší, protože jak začne být horko, tak lvi jsou líní a nechtějí chodit (a turisti pak nedávají spropitné). Nejdříve jsme dostali školení, jak se chovat v blízkosti lvů. Lvi, které tam mají na interakci s turisty, vychovávali od 3 neděl lidé. Jsou na ně zvyklí a berou je jako součást smečky. Nikdy se nesmí ukázat lvu strach a taky si člověk musí hlídat záda. Lvi jsou zákeřní a když cítí šanci, útočí zezadu. Naopak, lvu je potřeba dívat se zpříma do očí. Jsou plaší a uhnou pohledem. Prostě jednoduché, už nám ty koťátka ukažte. Za lvy jsme vyrazili do okolní buše a za chviličku na ně narazili. Měli kolem sebe několik strážců včetně dvou ozbrojených puškami. Všichni strážci měli na rozdíl od nás pořádné rukavice, dlouhé kalhoty a dlouhé rukávy. Lvi byli staří 13 a 15 měsíců a už to rozhodně nebyla koťátka na hraní, ale pěkně velké přibližně padesátikilové potvory. Nejdříve šli před námi a my je sledovali. Všichni jsme dostali asi metrové klacíky. Prý když budeme zezadu hladit lva, tak abychom ho mohli případně zepředu rozptýlit, kdyby se na nás otáčel. Další důvod, kdyby na nás hodil zlý pohled, tak abychom klacík napřáhli a důrazně řekli NO! Lvi šli poměrně rychle, ale na některých místech se zastavovali, aby vylezli na stromy a tam jsme se s nimi mohli vyfotit. Jednou jsme se fotili, jak drbeme lva na břiše a on leží na zádech jak pes. Udělali jsme spoustu fotek a trochu videa. Celou dobu nás také natáčeli, ale video za 40 dolarů jsme pak opravdu nechtěli. V jeden moment lvi uviděli pasoucí se impaly a vyrazili za nimi. Zatímco my čekali krvavou scénu, průvodci z toho měli docela srandu – prý lev nikdy impalu nedožene. Za chvíli se vrátili a my pokračovali v chození, focení, tahání je za ocas atd. Celá akce trvala asi 2 hodiny a pak následovala snídaně a promítání videa. Třešinkou na dortu mělo být mazlení s úplně malými lvíčátky. Byli v ohradě a byla to samice a samec (pro chození s turisty používají pouze samce). Nejdříve k nim šel tamní průvodce a bylo vidět, že koťátka jsou dnes laděna poněkud agresivně. To neodradilo mladý italský pár, (který se všude cpal jako první) aby si k nim nepřidřepl a nedráždil je. To už se lvíčata začala dost ohánět. Takovým tím kočičím chňapavým způsobem, jenže je rozdíl, když vás kousne Micinka a 6 –ti měsíční lev. Pak jsme měli jít na řadu my, ale předběhla nás nějaká Angličanka. Jó, předbíhat se nemá. Nebyla dostatečně rychlá v uhýbání lvím zubům a samec ji dost drsně rafnul do zápěstí do žíly. Ženská křičela, krve jak na jatkách, bylo to dost nechutný. Odvezli jí do nemocnice. No a zatímco si roztomilý lvíček labužnicky slízával krev své oběti z tlapek, tak si k němu přisedl David a já ho musela fotit. Zajímavé je, že po nás už k těm lvíčkům nikdo nechtěl.
Ze záchranné stanice nás nejdříve auto odvezlo k velkému baobabu nazývanému „big tree“. Je opravdu docela big, jeho obvod měří více jak 20 metrů. Dále nás auto hodilo ke vchodu na Viktoriiny vodopády. Vidět je byl opravdu zážitek a tak jsme se rozhodli, že je chceme vidět z obou stran a to i přesto, že vstup ze strany Zimbabwe stojí 20USD. Před vchodem jsme si opět půjčili pláštěnku, protože u vodopádu bývá pořádně mokro. Musím říct, že pohled na vodopády se mi více líbil ze zambijské strany, ale tady jsme se zase k nim dostali velmi blízko a celkový pohled byl asi lepší. Na obou stranách stojí v parku vodopádů socha doktora Davida Livingstona, který je v roce 1855 objevil a dal jim anglický název na počest královny Viktorie. Prý tu byl i Emil Holub a někde snad tu má mít postavenou sochu – tu jsme ale neviděli.
Zpátky do Zambie jsme museli přes hranici pěšky. Jedinou spojnicí mezi Zimbabwe a Zambií je starý železniční most vedoucí přes hlubokou rokli. Z tohoto mostu se také skáče bungee jumping. Z našeho trucku měly skákat tři holčiny: Kia, Yujin a Dejna. Věděla jsem, že si to zamlouvaly na dopoledne a my jsme se vraceli přes most krátce po dvanácté. Ovšem když jsme došli k plošině na skok, zrovna se připravovala Kia a tak jsme chtěli počkat a vyfotit si jí. Sledovali jsme, jak si nechávala vázat postroj na nohy, jak se připravuje, jak jde ke kraji a … nic. Chvíli stála s hlavou v dlaních a pak definitivně řekla, že neskočí. Tak ji zase odvázali a hned brali dalšího a ten skočil. Vůbec se jí nedivíme, že neskočila, nohy nám kameněly jenom při pohledu přes zábradlí dolů. Za chvíli měla skákat Juši, ale to už jsme neviděli, protože jsme spěchali do hotelu na oběd a na vrtulník. Yujin prý skočila, je to odvážná kamikadze.
My jsme si na odpoledne naordinovali ještě jednu aktivitu a to přelet helikoptérou nad vodopády. V helikoptéře jsme byli tři a pilot a celý let trval 15 minut. Bylo to super a až z výšky bylo vidět, jak opravdu jsou ty vodopády rozsáhlé. Já jsem natáčela video a David dělal fotky.
Po přistání jsme se nechali odvézt do hotelu a nastěhovali jsme se do naší nové executive suite. Jenže ouha, když šel David zaplatit, tak mu řekli, že je bohužel dostupná pouze na tuto jednu noc a zítra se musíme odstěhovat někam jinam. To byla poslední kapka a následoval výbuch. Nepomohlo to. Pak byly ještě další výbuchy, např. když nám nesprávně naúčtovali cenu pokoje (neodečetli z ceny pokoje cenu už zaplacenou za bydlení pod stanem) nebo když nám chtěli účtovat draze taxi za odjezd z hotelu a prostě ta milá černoška svým stoickým klidem uměla skvěle podpalovat Davida, který v té chvíli fungoval jako přetlakový zážehový motor.
Večer jsme trávili s Juši v restauraci. Jídlo v hotelu bylo nehorázně předražené. Existovala jediná varianta a to nicmoc bufet asi za 30USD na jednoho a to jsme zamítli. David si kupoval sušené masové „snapstick“ tyčinky na baru a já s Juši chroupala sušenky, co nám ještě zbyly z nákupů po cestě. Vyměňovali jsme si emailové adresy a loučili se s Juši, protože další den brzo ráno odjížděla do Zimbabwe, odkud jí letělo letadlo do Johannesburgu pak do Hong Kongu a pak domů do Soulu. Pak jsme se také loučili s Pililem. On už s námi dále nepokračuje, náš truck ale ano. S novým řidičem. No ten bude to mít hodně těžké, protože Pilile nasadil laťku hodně vysoko. S Natašou se už nestačíme rozloučit, zmizela někam během dne. Šli jsme spát do naší velké chatky, která byla tak velká, že se v ní ani nedal vyhubit všechen hmyz.
Oficiální název: Republika Zimbabwe
Hlavní město: Harare
Počet obyvatel: 13,5 mil
Nezávislost od: 18.4.1980
Měna: zimbabwský dolar (ZD) =100 centů
Úřední jazyk: angličtina
D30 – Poslední den v Livingstone – Neděle 29.7.2007
Dneškem končí náš pobyt u Viktoriiných vodopádů a prakticky v Zambii a definitivně do konce života náš pobyt v Zambezi Waterfront lodge. Nejdříve jim sníme co nejvíce na snídani a pak se odsud definitivně odstěhujeme! Jenže dnes ráno tu máme sraz s naší novou skupinou. Zásadní změnou je, že zatímco Pilile byl vůdce a řidič a Natasha kuchařka, naším novým vůdcem bude bílá kuchařka Asta, původně z Austrálie. Nový černý řidič Davis poslouchá vůdkyni. Hned ze začátku jsme jí museli opravit a to když říkala, že nás vítá na palubě. To my jí vítáme u nás na palubě, protože to je naše auto a už v něm bydlíme měsíc! Ze začátku nám přišla trošku namachrovaná, když jsme ji ale lépe poznali, musíme konstatovat, že byla skvělá a nemůžeme jí nic vytknout. Pilileho ale stejně nepřekonala. Takže kdo s námi pokračuje do Chobe, Okavango delty a Johannesburgu? Je to naše stará známá dvojice – uragán Dejna a její manžel Bryan {ti Američani jsou fakt zvláštní, tedy pokud je toto reprezentativní vzorek}, dále Němci právníci Susan a Jens a pak dvě mladé Britky Herieth a Rooth. Němci přiletěli dneska brzy ráno a po cestě se jim ztratili zavazadla, takže na dnešek plánují shánění zavazadel a nákupy náhradního oblečení. Britky chtěli dělat rafting a tak hned zmizely, protože v devět se vyjíždělo od hotelu. Ani nestihly úvodní bezpečnostní školení. Celkem nás tedy bude osm a toto zjištění mě potěšilo. Hned jsme šli pro nás zabrat celou zadní pětisedačku, což evidentně dopálilo Dejnu, na kterou tak zbyly jen „dvě“ dvojsedačky.
Na 10 ráno si objednáváme odvoz do našeho nového hotelu Bushfront Lodge a přebalujeme zavazadla na další dny. Nový hotel nebyl sice u řeky, ale jinak byl krásný. Chatka s koupelnou, která byla jakoby vytesaná ve skále se sprchou, co byl opravdový vodopád. Byli jsme nadšeni. Hodili jsme do chatky zavazadla a hned jsme jeli do města Livingstone na trh. Chtěli jsme právě zde nakoupit většinu suvenýrů, což nám doporučoval Japí na začátku naší cesty. Jenže trh nás trošku zklamal. Prodavači jsou tu dost agresivní a snaží se z člověka dostat, co se dá. Podobně jako v Malawi i zde rádi vyměňují předměty za věci jako je oblečení nebo boty, ale vždycky ještě chtějí nějaké peníze navíc. Vyměnili jsme asi 5 triček, co jsme už nechtěli, jedny kraťasy a jedny boty. No a nakoupili jsme spoustu špurků (David mi opravuje, že prý krásných a hodnotných suvenýrů). Pak jsme vyrazili na oběd a potom na dvě hodiny na internet napsat nějaké zážitky z cesty. A pak zpátky odpočívat do hotelu. Město Livingstone je od vodopádů vzdálené 11km, náš hotel byl přibližně uprostřed této cesty.
Na večer jsme si domluvili taxi. V půl sedmé nás nabralo u hotelu, následně jsme jeli vyzvednout Dejnu s Brajenem a společně se jeli k vodopádům podívat se na lunární duhu. Viktoriiny vodopády jsou totiž otevřeny tři noci v měsíci v době úplňku (den před až den po). Za úplňku je tak jasno, že i když u vodopádů není žádné světlo, je vidět měsíční duha. Pokud máte lístek k vodopádům (a my měli z prvního dne), cena vstupného je pouze 3 dolary. Ještě před vstupem k vodopádům nás pobavila Dejna. Na tom trhu malém trhu se suvenýry si totiž den před tím koupila něco plus náušnice no a ty náušnice jí k tomu zapomněli přibalit, což zjistila až v kempu. Tak se jala domáhat svých práv. Ten současný chlápek tam sice včera nebyl, řekl ale, že tedy ok a dal jí vybrat nějaké náušnice. Sranda přišla v ten moment, co Dejna si vzala náušnice a začala po něm chtít ještě jedny nebo něco jiného navíc jako kompenzaci za psychickou újmu, kterou utrpěla, když v kempu zjistila, že jí náušnice nedali a tedy okradli. Myslela to dost vážně a dožadovala se dost důrazně, nakonec to ale vzdala, protože černoch pořád nemohl pochopit, o co jí vlastně jde.
Lunární duha byla vlastně normální barevná duha, pouze pozorovaná při měsíčním bílém světle. Vše pod duhou bylo krásně bílé a stříbřitě lesklé. Po chvíli pozorování nás upozornil strážník na slony, kteří se procházeli ve vodě nedaleko okraje vodopádů a tak jsme asi 5 minut pozorovali slony. Pak jsme ještě zkoušeli fotit fotogenickou duhu a soutěžili s ostatním kdo udělá lepší fotku (naše jsou samozřejmě nejlepší). Od vodopádů jsme odcházeli asi v půl desáté a nemohli jsme sehnat taxi. Dejna totiž chtěla super discount (cestu k vodopádům jsme platili my, teď byla na řadě ona). Nakonec se to podařilo a jeli jsme s taxíkem, co mu málem upadl motor a řidičem co byl buď slepý nebo neuměl řídit. Při couvání naboural do sloupu, po cestě vymetl každou díru, jinak byl ale hodný a pouštěl nám z rádia krásné gospely.
D31 – Botswana a řeka Chobe – Pondělí 30.7.2007
Po skvělé snídani „full monty“ ( = klasická anglická snídaně) jsme se smutně rozloučili s naší chatkou v Bushfront a nechali se hodit do toho příšerného Waterfront. Měli jsme sraz se skupinou v 8:30 hodin ráno, kde jsme akorát pomáhali nováčkům zabalit stany a všechno naskládat do auta. Mezitím jsme se dozvěděli, že němcům zavazadla včera přicestovaly a Ruth si na raftingu pošramotila nohu tak, že po zbytek zájezdu už jen pokulhávala. V 9 se mělo vyjíždět, ale nějak se nic nedělo. Pak to z Asty vylezlo. Utekl řidič. Nic neřekl a zmizel. Musí sehnat nového a jde to řešit s Nomádem. Hmmm, na 12 tunový tahač to bude sranda asi někoho sehnat … A tak jsme šli na internet.
Kupodivu to netrvalo ani dvě hodiny a byl tu nový řidič O’Bryan, rodilý Zambian. Hned jsme nasedli do trucku a jeli na nedaleké hranice. V těchto místech se stýkají hranice 4 zemí: Zambie, Zimbabwe, Namíbie a Botswana. Předělem je řeka Zambezi, přes kterou jezdí trajekt. Sotva jsme tedy vyřídili celní formality na straně Zambie, naskočili jsme na trajekt a jeli do Botswany. Jenže ouha, náš náklaďák zůstal v Zambii i s Astou a šoférem. Trajekt jezdil sem tam přes řeku, my seděli na břehu a čekali na truck. Přijel asi po hodině a půl, prý nějaké problémy s papíry od auta. Na botswanské straně jsme museli přes dezinfekční kobereček kvůli slintavce a kulhavce a také žádné maso se nesmělo převážet. Nás naštěstí nikdo neprohledával, jinak by našel zásoby sušených snapsticků.
V programu na dnešek jsme měli jízdu loďkou po řece Chobe ve stejnojmenném národním parku s pozorováním zvěře. Jenže uprchlý šofér + zpoždění na trajektu způsobili, že když jsme dorazili do městečka Kasane, bylo příliš pozdě. Naše loď už odjela. Teď se ukázala Asta správnou organizátorkou. S 50 botswanskými pula podplatila jednoho mládence u břehu (chtěla po něm potvrzení pro Nomad, ale nedal), ať nás naloží na svůj člun, najde naši loď a vysadí nás na ni. Jak chtěla, tak učinil. Menší problém byl, že jsme se na jednu loď už všichni nevešli a rozdělili nás do dvou lodí. Naši přítomnost nelibě nesli ti, co tam do té doby pohodlně seděli, rozvalení každý sám na sedačce pro dva.
Cesta po řece Choba byla výborná. Blankytně modrá řeka s termitišti a velkým množstvím zvěře na obou březích. Viděli jsme veliké množství zvířat jako antilopy, slony, hrochy, buvoly atd. Viděli jsme hodně krokodýlů opalujících se na břehu a obrovské množství různých ptáků. Nafotili jsme opět spoustu fotek. Řeka Chobe je takové Serengeti na loďkách. Jezdí sem Bill Clinton i Nelson Mandela a Elizabeth Taylor tu prý měla mít jednu ze svých svateb.
Po západu slunce nás loď přivezla ke břehu, kde nás nabral náš truck a zavezl do kempu Toro Safari Lodge. Povýšili jsme si stan na chatku a vypůjčili si adaptér na dobytí baterek do fotoaparátu. Zatímco doposud jsme vždy vystačili s adaptérem na anglický hranatý typ zásuvky, zde byly zapotřebí tři velké kulaté kolíky. Stejný adaptér jsme pak využili k dobití v Jihoafrické republice. My jsme ho ale opravdu zapomněli vrátit….
K večeři Asta udělala výbornou rybu a jelikož žádnou pomoc po nás nechtěla, začínali jsme ji mít čím dál tím radši. Sehnala dokonce člověka, který nám slíbil udělat trička s mapou naší cesty po Africe. Během cesty jsme totiž několikrát potkali různé lidi, co měli krásná trička například s nápisem Nairobi to Vic Falls 4600km a mapou cesty no a něco takové jsme si chtěli také pořídit. Sami jsme si navrhli design tak, aby tam byly i gorily ve Rwandě atd. a ten člověk nám slíbil, že ráno budou trička hotová. Moc jsme tomu nevěřili. Ten člověk byl ze Zambie, takže teď musel jet zpátky na trajekt a pak až do Livingstone. Celou noc dělat trička a pak zase zpátky do Botswany? To neznělo moc reálně.
Večer jsme ještě se potrápili na recepci. Už se nám stávalo v Africe i dříve. Tím, jak místní nechodí do školy tolik jako my, jejich schopnost počítat i jednoduché výpočty je oproti nám velmi snížená. My si hned spočítáme, kolik to stojí dolarů, když to stojí 55 pula a ještě je třeba přičíst nějaké puly za safari na další den a za poplatek do parku atd. No tak podobný příklad počítal recepční téměř 20 minut. Já jsem zatím s větším neklidem sledovala obrovského pavouka nad recepcí a přemýšlela, jestli třeba stejný pavouk nečeká na nás v chatce. Naštěstí nečekal nebo alespoň jsem ho neviděla.
Oficiální název: Botswanská republika
Hlavní město: Gaborone
Počet obyvatel: 1,5 mil
Nezávislost od: 30. září 1966
Měna: pula =100 thebe
Úřední jazyk: angličtina, tswanština
D32 – Safari v Národním Parku Chobe, přejezd do Namíbie – Úterý 31.7.2007
Ještě před úsvitem jsme vyjížděli na „game drive“ do Národního Parku Chobe. Naše auta byla mixem aut ze South Luangwa a Serengeti. Bílé barvy, nahoře otevřené, ale se stříškou a se všemi sedačkami v jedné rovině. Než jsme dojeli do parku, jelo se po silnici. Velká zima. Hlavu jsme schovávali pod deku a to jsme byli poměrně teple oblečeni (tričko s dlouhým rukávem, košile a silná mikina).
Do parku jsme dorazili s prvními paprsky slunce a hned to dobře začalo. Leopard žral na stromě antilopu kudu. Sice seběhl, ale několikrát během nahánění auty jsme ho viděli ve velké blízkosti. Bohužel všechny jeho fotky jsou trošku rozmazané – ještě bylo málo světla a chvíli klidně nepostál. V parku už bylo několik dalších aut a všichni ho honili sem tam. Snad se ještě někdy vrátil dojíst toho kudu, když už si ho ulovil. Jeli jsme dále a viděli jsme zase hodně zvířat jako zebry, impaly, kudu, žirafy, slony, buvoly, hrochy, paviány, antilopy sobí a další. Viděli jsme 4 lvy žrát buvola asi 20 metrů od nás. Byla to skvělá drive, přesto bychom to asi zařadili v oblíbenosti až za South Luangwa a Serengeti.
Po návratu do kempu na nás čekala výborná snídaně. Za Nataši jsme znávali jenom toustový chléb s oříškovým máslem, dnes Asta usmažila vajíčka, opekla slaninu, ohřála fazole – prostě super. Zabalili jsme se a z kempu jsme jeli nejdříve do města Kasane, kde jsme vyměnili peníze a udělali nákupy v samoobsluze. A taky dostali naše trička, co jsme si předešlý večer objednali. Ten člověk to opravdu stihl.
Čekala nás cesta do Namíbie přes národní park Caprivi. Cílem byl kemp Zambezi Lodge na břehu řeky Zambezi. Po cestě jsme museli překročit hranice s Namíbií a uplatnit tak naše horko-těžko-draze sehnaná víza z berlínské ambasády. Vízum jsme potřebovali pouze na jeden den, zítra se zas budeme vracet do Botswany a v Namíbii na programu nic speciálního nebylo. Nikdo jiný víza nepotřeboval, takže prosím vyřiďte někdo na ministerstvu zahraničí, ať s tím něco udělají, už jsme asi jediní na světě, kdo ještě potřebuje víza do Namíbie!
Do kempu jsme dorazili okolo čtvrté odpoledne. Chatka byla k dispozici, chtěli ale platbu v namíbijských penězích nebo v jihoafrických randech (pevný poměr je 1:1) a ani jedno jsme neměli. Naštěstí Ruth s Harriet byly předtím v JAR a tak měli 400 randů což akorát stačilo na chatku po speciální slevě, kterou nám udělali, když viděli, že víc opravdu nemáme. Ani zde nebyli velcí počtáři a to jak na recepci, tak na baru, kde jsme si kupovali pití k večeři. Kupovali jsme také pivo pro Jense se Susan. Zavazadla jim sice přiletěla, zapomněli si ale vzít spacáky a tak jsme jim půjčovali naše (v chatkách jsme je nepotřebovali) no a oni nám za to několikrát koupili pití, tak už nám přišlo dobré jim také něco koupit.
Co bylo k večeři si už nepamatujeme, ale určitě to nebylo nic špatného. Asta prostě vařila dobře. Po večeři byl táborák s opékáním na špejli marshmallow – ano – těch pěnových růžových a bílých bonbónů. Prý v JAR i v Americe je to běžné a není barbeque bez jejich opékání. Nebylo to špatné, ale asi to nezařadíme na náš pravidelný jídelníček. Jooo, kdo jednou objeví, co to je pořádný opékaný špekáček, nic jiného už nikdy nechce!
Oficiální název: Namibijská republika
Hlavní město: Windhoek
Počet obyvatel: 1,9mil
Nezávislost od: 21.3.1990
Měna: rand (R) =100 centů
Úřední jazyk: angličtina, afrikánština
D33 – Z Namíbie do Okavango Delta – Středa 1.8.2007
Ráno se vyjíždělo v 7 hodin. Nestihli jsme tak snídani, kterou jsme měli mít od 7 v našem hotelu jako součást pokoje. První zastávka byla v městečku Katima Mulilo, kde jsme dokoupili sušené snapsticky pro Davida, džus s guávy pro mě a camembert k obědu pro nás oba. Jeli jsme dále až na hranici, kde jsme byli bez problémů imigrováni do Botswany. Úřednice, která nás vyřizovala, měla speciální účes ve tvaru drobných housenek po celé hlavě. David se ptal, jestli by mohl dostat číslo na jejího kadeřníka, že by něco takového taky chtěl. Tomu se moc smála, že prý s jeho plešatou hlavou by to nezvládl ani místní čaroděj. Tak jsme pokračovali dále v Botswaně, kde se znatelně zlepšila infrastruktura.
Botswana je relativně bohatá země díky velikým nalezištím diamantů a zodpovědné vládě rozumě investující do budoucího rozvoje země. Problémem v Botswaně je AIDS a s přibližně 45% HIV pozitivními u dospělé populace je jednou z nejvíce zasažených zemí. Díky tomu očekávaná délka života je jen 33 let namísto 70 a zřejmě ještě bude dále klesat.
Po cestě jsme si zabalili baťoh s věcmi na 2 dny. Okolo jedné odpoledne jsme dorazili do kempu Swamp Lodge, kde jsme se měli oddělit od náklaďáku a nechat se nalodit na loď, která nás doveze do delty. V deltě strávíme dva dny, pak poletíme malým letadlem do Maunu a tam nás zase naše auto opět nabere. Ještě před naloděním jsme měli čas na oběd. Všem ztuhl úsměv na rtech, když jsme vytáhli z tašky namíbijský camembert a začali si na něm pochutnávat. Ten vražedný pohled očí všech našich spolucestujících zdaleka překonal všechny obdobné scénky, když jsme obědvávali sendviče někde po cestě obklopeni místními hladovými dětmi. Prostě každý už měl sendvičů doslova plné zuby.
V půl třetí jsme vyjížděli motorovým člunem po hlavním kanálu řeky Okavango do její delty. Člun jel poměrně rychle s občasnými zastávkami na vyfocení si krokodýla nebo nějakého ptáka. Zvlášť africký orel „fish-eagle“ byl po cestě vděčným objektem k focení. Břehy Okavanga jsou většinou porostlé papyrusem s občasnými palmami. Cesta trvající jedna a půl hodiny byla zajímavá, slunce krásně hřálo a narážející vítr byl velmi příjemný.
Po dojetí lodí jsme přesedlali na auto a pokračovali asi 15 minut autem do kempu Mbiroba, naší základny na následující dvě noci. Dostali jsme přidělenou velkou chatku s venkovní sprchou a šli jsme na bar povídat si s ostatními a pozorovat západ slunce. Následovala večeře, proslov od Asty a táborák, kde jsme hráli hádací hry, podobné těm co se hrají na pionýrských táborech.
D34 – Okavangem Delta na mokoru – Čtvrtek 2.8.2007
Po skvělé snídani jsme nastoupili na korbu malé dodávky, aby nás odvezla k místu, odkud začínají výlety na „mokoru“. Mokoro je název pro tradiční vydlabanou kánoe, která se řídí ve stoje odstrkováním se ode dna tyčí. Mokoro je odedávna používáno k převozu lidí a zboží po spletitých kanálech Okavanga a v poslední době stále častěji i turistů. První překvapení bylo, že naše mokoro bylo z laminátu a ne ze dřeva. Toto nám ale hned objasnili. Mokoro ze dřeva vydrží jen 3 roky, z laminátu deset a více a tak chtějí šetřit přírodu. Kapitán se nazývá „poler“ asi z anglického slova pole = tyč. David proto o tom našem říkal, že za nás pádluje Lukáš Polert.
Rozdělili jsme se do čtyř mokor, jedno s námi jelo navíc, aby nám vezlo oběd. Pouze jeden „poler“ uměl anglicky a toho si nesmlouvavě zabrala Dejna. Náš uměl jen několik málo slov a tak jsme si s ním příliš nepokecali. Zatímco včera jsme motorovým člunem jezdili po hlavním kanálu, na mokoru jsme jezdili po kanálech, kanálkách, mokřiny a místy snad i přes souš. Viděli jsme spoustu rostlin, studovali jsme papyrusy a taky lekníny, jejichž něco (asi kořen?) jsme dostali ochutnat. Prý je to místní specialita, nijak speciálně to ale nechutnalo. První zastávku na souši jsme udělali asi po hodině a s tím jedním anglofonním průvodcem jsme šli hledat slony. Mokoro jsme nechali i s ostatními polery a našimi věcmi zaparkované u břehu. Slony jsme našli za chvíli. Nad křovisky vyčuhoval jeden velký akát, který se na místní bezvětří podezřele hodně kýval a bylo to jasné. Šli jsme k nim asi na 80 metrů, což po zážitku se slony v South Luangwa nás nevzrušilo tolik jako ostatní. Viděli jsme další ptáky jako je medojed nebo ledňáček a pokračovali zpátky k mokoru. Po cestě David zlobil a pořád chtěl, abych ho fotila v různě trapných polohách jako v polosedě nad hromadou sloních výtrusů, s velikou sloní stehenní kostí nad hlavou a výrazem pračlověka nebo s plody salámovníku a tak podobně. Jelo se dále na další ostrov, kde jsme hledali další zvířata. Jelikož už bylo poledne, slunce hodně pálilo a zvířata se nám schovala. Viděli jsme jen paviány a různé ptáky jako orla nebo jacanu. Po asi hodinové procházce jsme se vrátili ke břehu, kde jsme měli zaparkovaná mokora a kde na nás čekal oběd. Byly špagety bolognese, takže typické botswanské jídlo. Po krátké siestě jsme pokračovali relaxační jízdou na mokoru. A pak došlo na hrochy. Zajeli jsme do hustého papyrového porostu, kde se lodi jen stěží prodíraly a slyšely jsme hrochy. Problém je, že hroši jsou zalezlí do vody a nejsou vidět a když je občas někdo vyruší, tak na něj zaútočí a velmi často to končí smrtí. V Okavango Delta jsou to hroši, z koho jde strach. Proto jsme celkem uvítali, že v první loďce jede Dejna a pro všechny případy jsme měli v ruce kameru, abychom její poslední záběry mohli poslat rodičům. Ono to zní jako sranda, ale sranda to opravdu nebyla a všichni jsme opravdu měli slušný strach. Kdyby na nás zaútočili, nebylo kam utéct. Slyšeli jsme je z bezprostřední blízkosti, věděli jsme, že tam někde jsou, ale neviděli jsme je. David byl trochu zklamaný, ale já jsem je tedy ani vidět nechtěla! Napětí opadlo jakmile jsme vyjeli na volnější kanál. Ještě jednou jsme stavěli kvůli většímu stádu slonů a pak už jsme jeli nazpátek. Ve čtyři odpoledne jsme vysedávali, panu Polertovi dali spropitné a jeli autem nazpět.
Čas do večeře jsme si opět krátili v blízkosti baru popíjením a povídáním si s ostatními. Po večeři byly ukázky domorodých tanců a opět táborák, který jsme pro tentokrát vynechala. Na noc jsme zapálili spirálu proti komárům, postříkali moskytiéru biolitem, nastříkali se důkladně repelentem proti komárům a šli spát.
D35 – Přelet nad Okavangem Delta, cesta do Palapye – Pátek 3.8.2007
V půl deváté – hned po snídani – jsme opouštěli náš Mbiroba kemp vlastněný místním svazem polerů. Byli jsme odvezeni na nedaleké letišťátko odkud jsme v devět ráno odlétali dvanáctimístnou cesnou do Maunu. Předběhli jsme Dejnu a zabrali místa v první řadě, což ne úplně dobře nesla. Naštěstí měl každý pro sebe místo u okénka a tak nepřišla s žádnou férovou nabídku o losování míst. Pilot byl běloch nativně anglicky mluvící podobně jako pilot vrtulníku u Vic Falls. Letělo se ve výšce asi 150 metrů, let trval 45 minut a prakticky to byl přelet nad většinou Okavanga Delta od severu k jihu.
Okavango delta je mimořádný přírodní úkaz, kdy řeka neústí do žádného moře, ale rozlévá se a končí v poušti Kalahari. Tato oblast byla kdysi součástí jezera Makgadikgadi, dávného jezera, které vyschlo přibližně před 10.000 lety. Delta Okawango má rozlohu 120×150 kilometrů. 95% vody z delty se vypařuje díky vysokým teplotám.
Z okénka letadla byl krásný výhled nad měnící se krajinou delty a my jsme soutěžili kdo první uvidí nějaké zvíře. Viděli jsme tak slony, buvoly, hrochy, antilopy a žirafy a veliká termitiště. V centrální části se rozkládá přírodní rezervace Moremi, která je známá koncentrovaným výskytem lvů, gepardů, leopardů, hyen a dalších zvířat. Pokud pojedeme ještě někdy do Okavanga, tak bychom příště zvolili za cíl právě Moremi, právě kvůli tomu množství zvěře.
Scénický přelet nad Okavangem měl být poslední velkou a plánovanou událostí naší cesty a teď již nás čekají jen dva dni v autě na cestě do Johannesburgu (JHB). Tento smutný fakt nás nutil zaobírat se možnostmi náhradních scénářů. Například, z Maunu ten den letělo letadlo do JHB ve 3 odpoledne a tak bychom získali o jeden den v JAR navíc a třeba ještě stihli Krugrův národní park, kde jsou nosorožci. Dokonce jsme se šli zeptat na ceny letenek. 250 USD na jednoho. Váhali jsme, ale zamítli jsme. S malým zpožděním jsme se nalodili na náš náklaďák a pokračovali dál v naší společné cestě s Nomadem.
Další zastávka byla u benzínové pumpy, kde tankoval benzín pštros. Tedy alespoň to tak vypadalo, když jsme tam přijížděli. Opravdu přímo u stojanu stál asi dvoumetrový živý pštros. Jenom tu hadici nedržel. Vyfotili jsme si ho, já jsem si dobila u pumpy zásobník džusu z guávy, David snapsticky a jeli jsme dál přes poušť Kalahari až k místu s výskytem nějakých stromů, za které se nechalo i odskočit a nebýt viděn. To místo se nám líbilo a tak hned po tom odskočení následoval piknik s tradiční výrobou sendvičů. Pak už se jen jelo a jelo, do Palapye jsme přijeli za tmy asi kolem osmé večer a náš kemp se jmenoval Itumela. Ubytovali jsme se v chatce a šli na večeři po které opět následovalo opékání marshmallows bonbónů co nám zbyly z Namíbie. Byl to poslední společný večer s naší skupinou.
D36 – Z Botswany do Johannesburgu – Sobota 4.8.2007
Na hranice jsme dorazili asi po hodině a půl cesty. Bylo 9 hodin ráno a nás čekal první hraniční přechod na celé naší africké cestě, kdy jsme nepotřebovali víza. Dostali jsme zadarmo samolepku do pasu a ještě razítko, nevídaná štědrost. Byli jsme v Jihoafrické Republice.
Hned za hranicemi jsme si vyměnili dolary za randy a jeli jsme. Cestu jsme si krátili spánkem. Já jsem se uvelebila nahoře na 5 sedačkách a David si vlezl na matraci na zem pod sedačky. Akorát se tam vešel. Takto jsme jeli a pospávali až do nějakého městečka, kde jsme měli čas na nákupy a i na oběd. Dnes totiž nebyl oběd už pokryt zájezdem a tuto smutnou novinu jsme přivítali s nadšením. Hned jsme zašli do jednoho konkurenčního řetězce k McDonald’s, kde jsme se naplnili několikavrstvým hamburgerem a hranolky a zapíjeli to kolou. Udělali jsme také menší nákup ovoce v obchodním domě a pokračovali dále směr Pretoria a JHB. Už v Botswaně byly pěkné silnice, v JAR ještě navíc značené a tak jsme po zbytek jízdy sledovali, kde přibližně jsme a kdy tam budeme. Podle informací od našeho šoféra O’bryana jsme měli přijet do JHB mezi druhou a třetí odpoledne, dojeli jsme ale až po páté a to jsme žádné zpoždění nikde nenabrali. Že by zase počty? První zastávka byla hned v hotelu Fly Inn, který jsme si předplatili z domova přes Nomad stejně jako Susan a Jens. Rozloučili jsme se s ostatními z trucku (speciálně s Dejnou to bylo dlouhé a vřelé obětí) a šli jsme na recepci se nahlásit. Jenže ouha, pro nás nebyla rezervace udělána a bylo plno. Nezbývalo nám, než zpátky nalézt do trucku a hledat v průvodci Lonely Planet náhradní ubytování. Asta se nám moc omlouvala a pomáhala nám hledat a prostě byla skvělá. Napsala nám i potvrzení pro cestovku, že nám mají vrátit peníze (a také po návratu vrátili a moc se omlouvali). Dojeli jsme do hostelu, kde měli nocovat Dejna s Bryanem a Rooth s Hariette. Nám se tam nelíbilo, tak nám Asta zavolala taxíka a zamluvili jsme si místo v hotelu Garden Place ve čtvrti Norwood, která měla být blízko centra. Naposledy jsme se se všemi rozloučili a nastoupili do taxíku k černošce Glórii, dámě obdivuhodných rozměrů.
Glórie hned sundala ceduli taxi, prý aby nebylo vidět, že auto je taxi. Tím se sníží pravděpodobnost přepadení. Jestli je ještě nebezpečnější auto než Nairobi, tak je to Johannesburg. Byli jsme v nějaké severní části JHB v blízkosti letiště, ale potřebovali jsme téměř na druhou stranu tohoto velkého města. Norwood totiž zas tak v centru nebyl, jak se nám zdálo na mapce 10x10cm. A Glória vůbec netušila, kde to je. Prý jí doprovází a navádí Bůh a ten jí vždycky správně dovede. Celou cestu mluvila a mluvila a bloudila a bloudila. Měla sice s sebou mapu města, tu ale nepoužívala. Pro zeptání se na cestu jezdila pouze k benzínovým pumpám a vždy když vylézala z auta, tak nás varovala, ať se zevnitř raději zamkneme. Jezdili jsme po JHB asi dvě hodiny, byli jsme unavení, měli jsme hlad a chtěli jsme do hotelu. Nakonec, po asi 10 doptáních, jsme náš hotel našli. Poděkovali Glórii, potvrdili jí, že měla pravdu s tím Ježíšem místo GPS, rozloučili se a v duchu jí přáli, ať najde cestu domů. Glória byla moc milá a hodná, ale na cestu na letiště další den si jí asi nezavoláme, prošvihnout letadlo už by taková sranda nebyla.
Byli jsme před hotelem obehnaným vysokým betonovým plotem, na němž byly natažené elektrické dráty a před bránou ozbrojený hlídač. Prostě klasický řadový dům v JHB. Hned jsme se ubytovali, domluvili jsme se na recepci na pozdní odhlášení další den a šli na pokoj. Měli jsme sice hlad, bylo ale už pozdě a nikam chodit ven nepřicházelo v úvahu. Na to jsou ale v JAR připraveni. Existuje tam služba, která se jmenuje „Mr. Delivery“ a v pokoji na nás čekal jejich katalog (něco jako naše zlaté stránky) s obrovským výběrem různých restaurací a s menu z každé restaurace. Jelikož já mám ráda sushi, hned jsme objednávali rodinou mísu 48 kousků namíchaných různých druhů. Poplatek za doručení byl minimální, dobu 45 minut jsme přečkali a alespoň jsme se stihli po několika dnech vysprchovat. Cena za tuto mísu byla čtvrtinová oproti cenám ze srovnatelných restaurací v Praze. Dojedli jsme téměř o půlnoci, ještě chvíli sledovali po dlouhé době TV a šli spát.
Oficiální název: Jihoafrická republika
Hlavní město: Pretoria
Počet obyvatel: 42,7 mil
Nezávislost od: 31. května 1910
Měna: rand (R) =100 centů
Úřední jazyk: angličtina, afrikánština, tswanština, svazijština, tonžština
D37 – Johannesburg a odlet – Neděle 5.8.2007
Ráno jsme vstávali asi v 8 hodin a pospíchali na snídani. Chtěli jsme jet na nákup do jednoho z velikých nákupních center („shopping malls“) amerického stylu a nakoupit domů „snapsticky“ a alkohol Amarula jako dárky pro bližní své. Ze seznamu center jsme vytipovali Rosenmall, který měl mít u sebe i trh s africkými suvenýry. Nechali jsme si zavolat taxi a při té příležitosti jsme si objednali odvoz na letiště na půl pátou. Taxi nás tam odvezlo asi za 20 minut a celou dobu jsme sledovali jeden zabezpečenější dům než druhý. Někdy byly obehnané plotem celé čtvrti včetně škol a krámů a tak lidé vůbec nemusejí vycházet za betonové zdi. Na mnoha objektech byla varování, že případného lupiče čeká ozbrojená odpověď. Asi bych tu nechtěla bydlet.
Začali jsme s prohlídkou na africkém tržišti. Většinu věcí jsme už někde po naší africké cestě viděli a tak nás to ničím nepřekvapilo snad kromě vysokých cen. Já jsem si nakonec koupila korálkový přívěšek. Podařilo se mi něco málo usmlouvat a něco málo jsem ušetřila zřejmě jejich výpočetní chybou při přepočtu na dolary, ale určitě na tom neprodělali. Neměli jsme už žádné randy a potřebovali jsme výměnu peněz urychleně řešit. Byla ale neděle a všechny směnárny až na jednu zavřené. Ta jedna zase měla kurz asi o 20% horší než když jsme měnili na hranicích. Jenže potřebovali jsme také zaplatit hotel a odvoz na letiště a tak nám nic jiného nezbývalo. Pasy jsme si samozřejmě z bezpečnostních důvodů nechali v hotelu a bez pasu nám prý vyměnit nesmí. Šiďáckej kurz a ještě nechtějí vyměnit. Co teď? Šli jsme na informace, kde seděla taková hodná paní a tak jsme jí poprosili, jestli by nám nešla vyměnit na svojí občanku. Chvíli trvalo, než jí to úplně došlo, pak ale šla a my měli peníze. Začali jsme ve velké samoobsluze Pick&Pay, kde jsme nakoupili snapsticky. Amarula nebyla. Žádný tvrdý alkohol totiž k mání nebyl a to prý nikde v celém mallu. Ještě jsme obešli další krámy, já si vyzkoušela několik hadříků, nic jsme ale nekoupili. Vrátili jsme se do dalších pater s trhem suvenýrů, dali si palačinky a David si koupil dřevěnou žirafu. Po příletu domů byla sice bez ucha, to ale dopadla oproti jiným dřevěným suvenýrům ještě docela dobře. Jeli jsme taxíkem zpátky do hotelu a byl čas na Mr. Delivery. Protože včerejší sushi v nás vyvolalo nadšení, za 45 minut jsme už hůlkami sushili výběr dalších kousků. Pak jsme balili a odpočívali. V půl páté nás nabíral hotelový taxi a za letišti jsme byli asi za 25 minut. Kudy ta Glória včera jezdila?
Na letišti jsme se odbavili a šli nakoupit láhve Amaruly. Za chvíli jdeme od kasy zpátky a na radu prodavačky vracíme tři litrové láhve zpátky do regálu. Přestupujeme totiž v Paříži a podle těch nových EU regulatorních nařízení by nám to tam zabavili a to i kdyby to bylo v zalepeném sáčku a měli jsme od toho účtenku. Alespoň si David zanadával na EU. Zbývající čas do odletu jsme strávili prohlídkou obchůdků. V půl deváté jsme vzlétali s půlhodinovým zpožděním a ani tentokrát to nebyl učebnicový vzlet. Podle údajů na obrazovkách před sebou jsme viděli, že letadlo se zastavilo na výšce asi 550 metrů a po následujících 5 minut dále nestoupalo – to přece není normální? Velké letiště, asi jsme se vyhýbali jinému letadlu, protože pak letadlo vystoupalo a byli jsme zase klidní. Dívali jsme se na film Spiderman III a za téměř neustálých turbulencí užívali si dalších výhod letu ekonomické třídy. Ráno jsme měli na přestup v Paříži jenom hodinu, tedy půl s tím půlhodinovým zpožděním a museli jsme ještě změnit terminál, na který se přejíždí autobusem. Poslední adrenalinový zážitek naší cesty. Stihli jsme to. A kupodivu to stihla i naše zavazadla.
V Praze jsme přistávali v devět ráno. Zdraví, relativně odpočatí a plní zážitků a to je definitivní konec naší africké expedice 2007 i našeho deníku.